V roce 1857 se 11. července ve francouzském Nice narodil pedagog, psycholog a původním vzděláním právník Afred Binet. Společně s lékařem Theodorem Simonem v roce 1905 položili základ dnešním IQ testům, když sestavili slavnou Binet-Simonovu inteligenční škálu. Ta zpočátku s použitím speciálního testu odstupňovaného podle věku sloužila k identifikaci dětí, které vyžadují speciální výuku a přístup ve škole. O několik let později Binet celou stupnici revidoval a změněnou škálu v roce 1916 vydala Stanfordská univerzita s návrhem, že se stupně inteligence budou měřit jako číselný inteligenční kvocient, tedy IQ.
Základy měření inteligence, které Binet formuloval v prvních letech dvacátého století, slouží dodnes při sestavování moderních IQ testů. Poprvé jich ale společnost výrazněji využila, když americká armáda vybírala vojáky, kteří nastoupí na bojiště 1. světové války. Pomocí Binetových inteligenčních testů chtěli vojáci vybrat rekruty, kteří budou schopní, chápaví a vhodní pro urychlený výcvik.
Bidet a Simon definovali ve své odborné publikaci inteligenci takto: "Zdá se nám, že u inteligence existuje jakási elementární schopnost, jejíž nedostatek nebo změna má rozhodující dopad na praktický život člověka. Tato dovednost se může projevit jako úsudek, zdravý rozum, snaživost, schopnost přizpůsobit se okolnostem. Člověk může být debil nebo imbecil, pokud mu schází soudnost, ale pokud člověk soudný je, nemůže být ani jedním. Vedle soudnosti se ostatní intelektuální schopnosti člověka rozhodně mohou zdát nevýznamné."
Úkoly a otázky, které Binet při testování inteligence dětem pokládal, měly stoupající náročnost. Naprostou většinu z nich tak zvládly i těžce duševně postižené děti, mezi nimi například potřesení rukou či sledování pohybujícího se plamene zápalky. Jak Binet postupoval k obtížnějším úkolům, méně inteligentní děti začaly odpadávat, a tak to pokračovalo přes průměr, až nejtěžší úkoly zvládly jen ti nejinteligentnější.
Mezi nenáročné úkoly, které zvládly i slabě retardované děti, patřilo vyjmenování částí těla, opakování série tří číslic, jejich zopakování pozpátku, skládání jednoduchých vět nebo definice slov dům, vidlička, máma. O něco náročnější úkoly potom představovalo popsání rozdílu mezi dvěma věcmi, zpaměti překreslený obrázek či složení věty s použitím slov Paříž, řeka, jmění. Jen nejinteligentnější děti potom zvládly úkoly jako pozpátku zopakovat 7 náhodných číslic, najít rým k francouzskému slovu "obéisance" nebo odpovědět na otázky jako: "Za mým sousedem chodí divné návštěvy. Byl za ním doktor, právník, a pak kněz. Co se děje?"
