Výrobci elektroniky většinou kalkulují s dobou životnosti svého výrobku

Poprvé se to stalo v době, kdy bílý  a tehdy vlastně „nic nepřinášející“ přenosný hudební přehrávač kalifornské společnosti Apple začal, coby nejnovější módní výstřelek americké mládeže dobývat svět. Někteří jeho recenzenti, a technicky pokročilejší uživatelé, si na konstrukci onoho zázraku všimli maličkosti. Tou maličkostí bala skutečnost, že baterie přehrávače nebyla – na rozdíl od baterií drtivé většiny konkurence – uživatelsky vyměnitelná.

Protože u přenosného hudebního přehrávače (s na svou dobu poměrně velkou pamětí a hodně energie spotřebovávající jednotkou Microdrive) se předpokládalo pravidelné a intenzivní užívání, nabízela se otázka, co s baterií po konci její životnosti. Oficiální odpovědí bylo, že baterie budou měnit autorizované servisy. Neoficiálně se ovšem počítalo s tím, že její životnost překročí záruční dobu přístroje, a postupné stárnutí, spolu s předpokládanou cenou výměny, přiměje uživatele k vyhození přehrávače a ke koupi nového.

iPod nebyl prvním kusem „černé“, v jeho případě vlastně bílé spotřební elektroniky, u nějž byla nevyměnitelná baterie použita. Mohli bychom ji najít v třeba legendárních kapesních počítačích společnosti Palm. Byl to ale právě iPod, který učinil z přenosné elektroniky skutečně spotřební zboží. A to faktickým, i když nevyřčeným omezením jeho fyzické životnosti na životnost nejslabšího, nejrychleji se opotřebovávajícího článku přístroje – akumulátoru.

Toto omezení reálně napomáhá k tomu, že firma vytváří každý rok novou generaci svých přehrávačů, a každý rok je schopna jich ohromnou masu prodat – často stejným zákazníkům. Existují názory, které tvrdí, že při intenzivním používání a středně drsném zacházení se u nového iPodu právě po roce začne projevovat snižování kapacity baterie. Je zřejmé, že ve stopách Apple by rádi šli další.

Životnost jako kalkulace

Z pohledu „selského rozumu“ uživatele spotřební elektroniky je její životnost, míněno fyzická doba, po níž je přístroj ochoten fungovat bez oprav, determinována z výroby dvěma faktory. Prvním z těchto faktorů je kvalita dílenského zpracování a vůbec výroby. Druhým je kvalita designu zařízení a použitých součástek. Když tyto faktory přeneseme od výrobce na stranu uživatele, je životnost výrobku víceméně přímo úměrná jeho ceně a „značkovosti“. V milionech jednotek a bez jakékoli kontroly produkovaný neznačkový kus elektroniky bude zřejmě fungovat kratší dobu než podobné zařízení pyšnící se logem světového výrobce. Laciný „značkový“ výrobek pak bude pracovat o něco delší dobu, než ještě lacinější „neznačkový“, ale lze se obávat, že kratší čas, než dražší model.

To je obvyklá laická představa, kterou lze podložit daty, a byť samozřejmě existují výjimky v podobě různých omylů a excesů (stejně jako mimořádně zdařilých neznačkových výrobků), ji lze prohlásit za platnou. Nic ale nemění na faktu, že s životností svých výrobků mohou kalkulovat – a je pravděpodobné, že již při jejich návrhu kalkulují – i „značkoví“ výrobci elektroniky. A to více, než ti „neznačkoví“. 

Typickým příkladem zařízení s vymezitelnou dobou životnosti je vedle multimediálního přehrávače mobilní telefon. Ještě před několika roky tyto přístroje procházely poměrně rychlou evolucí, kdy jeden rok staré zařízení bylo zastaralé, a nedokázalo využívat nejnovějších služeb. Přestože právě tato evoluce se v poslední době zpomalila, výrobci produkují nové a nové modely svých přístrojů, přičemž se z jejich používání pokoušejí vytvořit trend. Samotná skutečnost, že mobilní telefony jsou prodávány s využitím stejných metod jako módní zboží je řadí do kategorie produktů, u nichž se nepředpokládá dlouhá doba života.

Žádný výrobce mobilního telefonu si nedovolí – jako výrobce takřka ničeho – dobu fungování svému produktu přímo vetknout do konstrukce. Existují ale parametry, jako typ a kapacita baterie, použité komponenty a vyladění zejména vysokofrekvenčních částí, které ji významně ovlivňují. Zařízení nesmí zkolabovat v době své záruky (přesněji, nesmí dojít k masovému kolapsu), ale při běžném používání by nemělo vydržet výrazně déle, případně by se jeho užívání mělo zkomplikovat natolik, aby se majitel začal poohlížet po novém modelu. Jeho koupě (a recyklace starého) přináší výrobci obživu, přičemž fyzické problémy s telefonem jsou pouze přídavným argumentem k tomu, že čtyři  roky po svém uvedení do chodu je mobil „beznadějně out“. Tedy řečeno odbornějším slovníkem morálně zastaralý.

Mobilní telefon je možná křiklavým, ale pouze jedním příkladem toho, kdy se při tvorbě elektronického zařízení počítá se životností jako s faktorem, který ovlivňuje obchodní politiku výrobce. Obdobných příkladů bychom našli více: komponenty zábavních i užitkových systémů, některé součástky počítačů, a obecně přenosná zařízení. Žádný výrobce kromě velmi specifických případů (třeba některá bezpečnostní zařízení) nepřizná, že životnost projektuje. A tím méně, že to dělá s ohledem na příjmy z budoucích generací obdobných zařízení. Přitom je dost možné, že takovým způsobem uvažuje většina z nich. Mají pro to dobré důvody.

Dodnes

je možné koupit náhradní baterie pro Apple iPod první generace (použitelný jen s počítači Mac a rozhraním Firewire). Dodnes je také možné pořídit funkční kus již prakticky historické Nokie 5110, ve své době nejdéle prodávaného mobilního telefonu. Je možné sehnat i jiné skvosty „staré“ spotřební elektroniky a jejich uživatele, kteří prohlásí, že spolehlivě fungují i po dvou dekádách, či ještě delší době. To jsou ale jednotlivé případy, které vzhledem k masovosti výroby elektroniky musí vzniknout. Jsou to výjimky prakticky potvrzující skutečnost, že s Nokií 5110 i s prvním iPodem se dnes již v bazarovém trhu setkáme vzhledem k množství všech mobilních telefonů, respektive přehrávačů, sporadicky. To znamená, že tato zařízení dosloužila. Nejen morálně, ale i fyzicky. Zčásti proto, že to jejich výrobce chtěl.

• Diskuse
• Celkem 27 příspěvků