Bludičky - kde se vzaly a kam zmizely

Například roky 1706 a 1725 podle starých zápisů přinesly bohatou úrodu bludiček v Itálii. Jeden britský amatérský přírodovědec například ještě roku 1907 komentoval zprávu o spatření svítícího objektu na blatech u Norfolku takto: "Napřed jsem si myslel, že jde o bludičku, která byla v okolí poměrně běžná a která se vracela do svého starého bydliště, než ji odtamtud vymýtily odvodňovací trubky..."

Časopis Irský přírodovědec zase přibližně ve stejné době otiskl dopis váženého šlechtice, který tvrdí: "Světlo bylo poměrně jasné, mohlo se objevovat a mizet... Jednou nebo dvakrát jsem viděl, jak postupuje hlubokým bahnem proti větru, a jakmile dosáhlo určitého tvaru, vzplanulo a zhaslo."

Jakýsi J. G. Owens roku 1891 v časopise Journal of American Folklore zase říká: "Jde o ohnivé koule různé velikosti, od rozměrů plamene svíčky až po mužskou hlavu. Vyskytují se nejčastěji v bažinách a na vlhkých místech. Stojí nehnutě, pokud se k nim ale začnete přibližovat, pohybují se od vás pryč, pokud se vzdalujete, jdou za vámi. Nikdo zatím nepodal uspokojivé vysvětlení. Někteří tvrdí, že jde o hoření zemního plynu, podle mého názoru to však neobjasňuje jejich podivné chování..."

Duše dětí a hříšníků

V některých místech se bludičky vyskytovaly tak často, že dokonce dostaly místní jména. Například Fireship of Baie des Chaulers v kanadské provincii Quebec, Martebo Lights ve Švédsku, Bragg Road Ghost Light v Texasu i jinde.

Dříve byly bludičky považovány za duše dětí, které zemřely ještě před pokřtěním, nebo duše hříšníků. Jejich zálibou bylo zavádět pocestné do močálů a tam je topit, jindy ale naopak pomohly - pokud jste se k nim ovšem chovali slušně.

Bahenní plyn nebo elektřina

Moderní doba se pokoušela o vědecké vysvětlení bludiček. Málokdo pochyboval o tom, že za světélky nejsou světlušky. Tento světélkující hmyz byl vždy všeobecně známý a navíc se objevoval jen během několika nejteplejších dní v roce. Většinou se proto soudilo, že bludičky jsou hořící bahenní plyn.

Například francouzský autor H. Le Hon ve své Příručce astronomické, geologické a meteorologické z roku 1845 uvádí bludičky (feux follets) jako běžný přírodní jev: "malé světelné koule, které unikají ze hřbitovů, močálů, nebo se vyskytují v blízkosti dolů a sopek. Děsí a pronásledují lidi, kteří před nimi prchají a někdy zapalují hořlavé látky, jako je stoh slámy. Jinak jsou neškodné".

Jiní soudili, že jde o světélkování trouchnivějícího dřeva, případně o živočichy obalené podhoubím světélkujících hub, protože mnohá svědectví (na rozdíl od Le Hona) uváděla, že světlo je studené. Samovznícení metanu v chladném a vlhkém prostředí "močálů a hřbitovů" je ostatně dost nepravděpodobné. Nechybí ale ani názory, že jde o elektrické jevy, nebo o dosud neznámé chemické reakce.

Jedním ze zatím posledních pokusů o vysvětlení je názor M. A. Persingera a J. S. Derra z roku 1991, kteří tvrdí, že jde o elektrický jev vznikající stlačováním křemene v místech tektonických zlomů. Nechybí ale ani názor, že bludičky mají něco společného s kulovým bleskem, s jevy označovanými jako UFO nebo že jde o dosud neznámou živou entitu.

Původ fenoménu už se asi nepodaří vysvětlit, protože k mnoha záhadám bludičky přidaly jednu další - prostě z našeho světa zmizely. Nebo se už ve světě plném umělých světel netouláme v noci po blatech a nekoukáme do tmy?

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků