Katolická církev na křižovatce?

Osm měsíců po svém zvolení uveřejnil papež František dosud nejzásadnější dokument, který naznačuje, jakým směrem a s jakými prioritami by se měla katolická církev ubírat. Mediální reakce, které papežovy myšlenky vyvolaly, jsou do značné míry ještě pozoruhodnější, než vlastní obsah papežova textu, aniž bych ho chtěl nějak snižovat.

Papežská exhortace je dosti rozsáhlým souborem myšlenek a námětů a lze právem pochybovat, že by ji všichni komentátoři měli čas a ochotu důkladně prostudovat. Tím spíše zaujme skutečnost, že se hlava katolické církve opětovně posunula do středu pozornosti.

Odpověď můžeme zřejmě hledat v celkovém očekávání možných změn uvnitř katolické církve a stále přetrvávající přitažlivosti tohoto papeže, které se chová a vyjadřuje stylem, který není pro katolickou církev 21. století typický.

Evangelii gaudium

Dříve, než se pokusím o několik úvah nad papežovým textem, považuji za nutné v základních konturách nastínit obsah, strukturu i pozadí vzniku tohoto diskutovaného dokumentu. Papež František zkoncipoval text, přesahující 200 tiskových stran, již v srpnu poté, co se vrátil ze Světových dní mládeže konaných v brazilském Riu de Janeiro.

Motivací a svým směřováním se dokument hlásí k misionářské práci a evangelizaci, tedy hlásání křesťanského učení v dnešním světě. Papež jeho vznik spojuje s jednáním biskupského synodu, který v říjnu minulého roku, tj. ještě za pontifikátu předchozího papeže Benedikta XVI., řešil téma nové evangelizace.

Není však pochyb o tom, že papež vymezení tématu v mnoha ohledech překračuje – jednak artikuluje vybrané důležité okruhy zájmu, jednak navrhuje vhodný postup a nakonec využívá tématu k vyjádření svých představ o budoucnosti a prioritách katolické církve.