Absurdní protipirátská kalkulačka českých soudů

Rohlíky prodávám kus za dvě koruny, když stanovím cenu 200 korun, vydělám 10 tisíc procent navíc! Obchodní úvaha je natolik absurdní, že ji nikdo nemůže brát vážně; zjevně až na české soudy nižší instance při stanovení škody za nelegální sdílení filmů či hudby.

Zopakujme poslední případ: městský soud při stanovení škody vycházel z prostého násobku počtu stažení filmu a ceny originálního nosiče a došel k horentní sumě. Pachatel byl odsouzen k milionovým pokutám a mnohaleté podmínce. Nejvyšší soud rozsudek, naštěstí, zvrátil s argumentem, že umožnit stažení filmu nevypovídá zhola nic o počtu nekoupených nosičů, resp. škodě distributorům.

Stažení filmu či hudby je téměř zadarmo, právě proto je poptávka (počet stažení) tak obrovská. Naopak, čím dražší je věc, tím menší množství lidé poptávají; nákladnější věci si dopřáváme vzácně či vůbec ne. I kdyby tedy filmy nebyly ilegálně sdíleny, mnoho spotřebitelů by si je jednoduše nekoupilo. Upřednostnili by jinou zábavu.

Kalkulace skutečné škody je složité cvičení v ekonomické kontrafaktické („co by kdyby“) analýze (PDF). Je třeba určit, kolik spotřebitelů, kteří by byli ochotni si film koupit na DVD, si jej nekoupilo právě proto, že jej mohli zadarmo stáhnout. Nejjednodušší je zeptat se spotřebitelů. Mezinárodní šetření ukazují, že zhruba 40 % z nich kvůli ilegálnímu stahování nekupuje DVD či nechodí do kina (8 % naopak uvedlo, že chodí do kina více). Dotazníková šetření jsou ale známa svou extrémní nevěrohodností.

Pro kalkulaci ušlých prodejů proto američtí ekonomové Brett Danaher a Michael Smith (PDF) využili odstřihnutí Megaupload.com, do roku 2012 jednoho z nejvýznamnějších serverů na sdílení ilegálních souborů. Megaupload.com byl v různých zemích odlišně populární, dalo se tedy ověřit, zda tam, kde byl server skoro monopolem a po odstřihnutí nebylo alternativ, se zvýšil elektronický prodej filmů. K nárůstu tržeb filmových distributorů skutečně došlo, na úrovni 6-9%.

Alternativně lze využít řízeného reálného experimentu. Polští ekonomové v čele s Wojciechem Hardym se takto zaměřili (PDF) na ilegální sdílení elektronických knih. Vybrali soubor desítek publikací různých žánrů a zjistili, jsou-li sdíleny on-line. Náhodně vybranou polovinu knih nechali svému osudu, zbytek intenzivně kontrolovali. Každý den žádali servery, aby ilegální soubory stáhly, takže efektivně dosáhli stavu, že tyto knihy nebyly on-line dostupné. Poté porovnali vývoj skutečných prodejů knih z první (ilegálně sdílené) i druhé (nesdílené) skupiny. Bez ohledu na oblíbenost knihy či žánr nenalezli mezi skupinami žádný rozdíl. Nelegálně sdílené knihy nijak neovlivnily velikost tradičního prodeje (lidé si totiž knihy často stahují, aby si je prohlédli, a když se jim líbí, koupí si originál; či naopak knihu doma mají, ale chtějí i elektronickou verzi).

Ilegální sdílení filmů, hudby či knih distributorům výdělky bezesporu snižuje, spíše však v jednotkách až desítkách procent stahovaných souborů. Celá patálie ale ukazuje na jiné, důležitější úskalí – a to, že české státní organizace, nejen soudy, často zcela ignorují, že existuje cosi jako společenské vědy, v nichž je nashromážděna úžasná hora znalostí, včetně řešení problémů, v kterých rozhodují.

Autor blogu Pokusy na lidech a společnosti působí na Fakultě sociálně-ekonomické UJEP a Fakultě podnikohospodářské VŠE