Když jsem Michala Vavrečku oslovila s žádostí o schůzku, byl opatrný. Vzal si den na rozmyšlenou, což se příliš často nestává. Než nazítří zavolal, pročetl si ego! a ptal se, jakou přesně bude mít výstup z našeho setkání formu. Nakonec souhlasil, a dokonce mi poslal několik odkazů na videa, v nichž roboti napodobují pohyby ostatních, snaží se mezi hračkami na stole najít náklaďák a vzít ho do ruky nebo balancují na jedné noze, ačkoliv se je výzkumníci snaží vyvést z rovnováhy. Byla to docela zábava.

Z úvodního jednání s Michalem Vavrečkou jsem ale získala dojem, že to bude do svého oboru zahleděný vědec, který si od okolního světa drží odstup. Hrubě jsem se však mýlila. Na vrátnici elektrotechnické fakulty pro mě přišel vstřícný usměvavý chlapík v červené bundě s kapucí. Na hlavě moderní sestřih a v hlavě obrovské množství informací, které na mě začal nadšeně chrlit, jako by se nemohl dočkat, až mi to všechno řekne. Ocitli jsme se ve fascinujícím světě epigenetické robotiky, který se mi začal otevírat noc předtím. To jsem se totiž na YouTube dívala do dvou do rána na jedno video za druhým a překvapeně zjišťovala, co všechno je dnes v oblasti simulace lidského mozku možné.

Viděla jsem několik videí, na kterých figurují roboti s umělými mozky. Mezi nimi iCub, jenž vznikl v rámci evropského vědeckého projektu a který už třeba umí rozpoznávat předměty, smysluplně odpovídat, balancovat na jedné noze. Tito roboti se konstruují tak, aby jejich "mozek" napodoboval ten lidský?

Je dobré zdůraznit, že tito roboti se většinou neprogramují. iCub se často používá v oblasti, které se říká epigenetická robotika. Roboti se učí podobně jako děti. Vycházíme z předpokladu, že když budeme roboty a jejich umělé mozky vystavovat stimulům podle stadií, jaká známe z vývojové psychologie, tak by měli dosáhnout úrovně…

Michal Vavrečka (39)

◼ Vystudoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde absolvoval také doktorandské studium. V roce 2008 nastoupil na ČVUT v Praze, kde se zabýval výzkumem prostorové kognice s použitím neurovědných experimentů a také tvorbou neuronových modelů prostorového jazyka.

◼ Spolupracuje na projektech s roboty iCub, Ripley a Nifti, zajímá ho proces integrace informací z jednotlivých smyslů a jejich převedení do jednotného rámce, který by umožnil umělému mozku přemýšlet a hovořit o světě.

◼ Ve volném čase se rád věnuje čemukoliv jinému. Má šestiletého syna.

Dospělého jedince?

To je zatím pouze zbožným přáním. iCub je fyzicky koncipován jako tříleté dítě. Pokud by mentálně dosáhl úrovně tříletého dítěte, byl by to velký úspěch. Aktuální výzkumy týkající se tohoto robota i umělé inteligence z jiných pracovišť se pohybují tak v úrovni pěti měsíců až roku.

Jak se docílí toho, aby se robot sám učil?

Tím, že místo kódu, který do něj umístíme, a místo znalosti, kterou do něj vloží programátor, ho vybavíme neuronovou sítí nebo obecně jakýmkoliv adaptivním mechanismem. Takže při každé stimulaci ze světa se robotický "mozek" učí. A pokud mu svět prezentujeme správným způsobem, na konci se jej naučí chápat. Začíná se s takovými primitivními věcmi, jako je rozlišování kruhů od čtverců. Takhle funguje vidění, ale myšlení nebo sluch fungují podobně. Protože každý neuron má svoji paměť a ta se během učení přizpůsobuje okolnímu světu. Podobně jako algoritmus, který neustále sám sebe přepisuje, vylepšuje se a je schopný reagovat na prostředí, v němž se pohybuje. Využití adaptivity v robotice se ukazuje jako velmi progresivní směr.

Jak nebo z čeho jsou tyto učení se schopné neurony vytvořené?

Způsob realizace není důležitý, můžete si hrát se softwarovými simulacemi nebo si koupit speciální počítač. Důležité je pochopení fungování neuronových sítí a smysluplné využití strojového učení při tvorbě robotický mozků.

Ale není tato neuronová síť, tento paměťový blok na začátku přece jenom nějak nastavený lidmi?

Ne, neuronová síť může být na počátku nastavena náhodně, takže reaguje úplně špatně. Právě proces učení se a pochopení struktury okolního světa jí umožní nalézt správné řešení. Jakmile se to podaří, mozek reaguje správně na podněty a jeho schopnosti a inteligence rostou.

A cílem je vytvořit humanoida, který bude jako lidi? A pak s ním budeme dělat co? Naučíme každého něco jiného, třeba umývat nádobí, konverzovat, a vezeme si ho domů?

Roboti domů se už prodávají. Lidé si je pořizují jako hračku, která je ale díky své jednoduchosti a omezeným schopnostem velmi rychle omrzí. Kvalita robotických těl už je přijatelná, ale stále čekáme na dostatečně výkonné a adaptivní mozky pro jejich řízení. Příkladem domácího robota, který má schopnosti se učit, je Jibo. Má základní předpřipravený repertoár sociálních dovedností, jako je čtení pohádek, vyhledávání receptů a podobně, ale zároveň se pobytem v konkrétní domácnosti učí způsob jejího fungování. Zjišťuje, co má kdo rád, aby dokázal předvídat specifické požadavky členů rodiny.

Kdybych měla takového robota doma, bála bych se, že si k němu vytvořím citový vztah. Třeba iCub vypadá jako roztomilé dítě.

Sociální stránka interakce lidí s roboty je také předmětem výzkumu. Profesor Ishiguro vyrobil robota, který je mu fyzicky k nerozeznání podobný. Výsledky studia interakcí odhalily překvapivý efekt. Komunikace se strojem, který je příliš lidský, vyvolává u lidí nejistotu a zmatek, protože nedokážou rozlišovat, zda se jedná o stroj. Místo citové vazby tedy zatím spíše přichází citový zmatek.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se