Když newyorský filmař Woody Allen v úvodu vlastního seriálu Crisis in Six Scenes, který je k vidění na stránkách Amazon.com, usedne do holičského křesla a žádá sestřih ve stylu Jamese Deana, divák si vůbec nepřipadá jako v holičství. Spíše to tu připomíná výprodej starých vtipů.

Osmdesátiletý Allen napsal a režíroval svůj první seriál, a navíc se po opravdu dlouhé době obsadil do hlavní role. Jeho Sidney Munsinger je neúspěšný spisovatel, relativně úspěšný tvůrce reklam, nevyléčitelný neurotik a hypochondr na plný úvazek.

Tuto Munsingerovu standardní rodinnou nepohodu však naruší nezvaný host. A tak kromě divného cukání v palci musí Munsinger řešit, že se v rodinném sídle uhnízdila aktivistka Lenny, která je na útěku před zákonem. A co je nejhorší: hned zkraje sní domnělému "pánovi domu" kuře schované na zítřejší oběd.

Jsou šedesátá léta, zuří válka ve Vietnamu a předseda čínské komunistické strany Mao Ce-tung je hrdinou politicky aktivní mládeže. Když však blonďatá Lenny v podání Miley Cyrusové využije rodinné známosti s Munsingerovou ženou a zabydlí se v domě postaršího páru, začnou se myšlenky a citáty Maa, Lenina či Karla Marxe šířit nečekanými směry.

Ale v myslích diváků během šesti seriálových epizod mnohem hlouběji uvízne úplně jiné téma než chatrná paralela mezi dneškem a tehdejší dobou, kterou Woody Allen staví. Jeho novinku rámuje několik situací, kdy se hovoří o televizním seriálu, který hrdina chystá, a vůbec o jeho spisovatelských kvalitách.

Ať už Munsingerovu tvorbu kritizuje holič, či nad jeho prezentací sitkomu o neandertálcích zívají televizní producenti, jako by se Allen dopředu omlouval, že se nechal přemluvit k natočení seriálu, moc ho to nebavilo, a tudíž je výsledek takový, jaký je. Tedy nijaký.

Na rozdíl od ostatních žánrů, s nimiž Allen invenčně či ironicky pracuje ve svých filmech, se zdá, že pro sitkom nemá pražádnou slabost. Ústy svého hrdiny sice sype z rukávu průpovídky jako na běžícím pásu, ale stopadesátý vtip o starém "nervózovi", který se chce v klidu koukat na baseball a trápit se výsledky krevních testů, už působí jen jako sedativum.

V těch šesti epizodách se jinak nic moc nestane. Lenny čeká v Munsingerově domě, až kumpáni zařídí její únik za hranice, a mezitím se z lidí v dívčině okolí stávají přesvědčení aktivisté, jejichž počínání není zrovna zdrojem humorných situací. A nejde ani o karikaturu levičáctví či o satirický společenský komentář.

Když v poslední epizodě seriálu začne dům přetékat lidmi a jednoduchá zápletka kulminuje, dostaví se náhle pocit, že celý seriál byl vytvořen právě kvůli této jediné scéně.

V ní pobíhají paničky ze čtenářského kroužku paní Munsingerové a citují Marxe, pacient té stejné paní Munsingerové si stěžuje, že jeho žena řeší manželskou krizi tím, že se rozhodne být prostitutkou, do toho je tu poraněný zamilovaný chlapec, který si podomácku vyráběl bombu, a mnozí další. Jde o zábavný chaos, který však jen podtrhuje naivní strukturu celého seriálu a všeho, co předcházelo.

Strategie společností, jako je Amazon či Netflix, najímat slavné tvůrce, aby vytvořili své televizní debuty, má zjevně limity. Když Woody Allen říkal, že toho budou producenti z Amazonu litovat, bralo se to jako režisérovo typické ironické rýpnutí. Bohužel to byla poměrně jasnozřivá slova.