Hospodářské noviny brzy představí 50 nejúspěšnějších dam z byznysu a české veřejné sféry. Letos už podvanácté. Výběr je rok od roku složitější. Má jasná a neskromná kritéria, zatímco zajímavých žen jsou v Česku spousty a jejich kariéry působí stále pestřejším dojmem. A to je dobře. Podle řady kritérií ženy po celém světě včetně Česka žijí v době, která je jim historicky nejvíce nakloněná. Což ženám dodává sílu a sebevědomí. Statistici přitom posuzují všechny aspekty života − přístup ke zdravotnictví, vzdělání, důstojné podmínky k žití i možnost mít kariéru a angažovat se ve veřejném životě.

Další odpovědi

Odpověď na další otázky najdete v magazínu TOP ženy Česka 2016, který se objeví na stáncích 24. ledna.

Pravidla naší ankety teď nechme stranou a trochu odlehčeme. Rozhodla jsem se v souvislosti s tématem zeptat žen žijících, podnikajících a pracujících v Česku na dvě věci. Část z nich odpovídala na dotaz, jak se jim v Česku žije. V druhém případě jsem mladým kurážným manažerkám a podnikatelkám položila otázku, která dnes například britské feministky téměř uráží. A sice, zda by jako mužům rovnocenné první požádaly protějšek o ruku. Tady už se v odpovědích trochu rozcházejí.


Jak se žije ženám v Česku?


jarvis_58765ddc498e711a2f333f3a.jpegFeng-yűn Song, zpěvačka, hlasová pedagožka, hudební producentka působící v Praze

Myslím, že dobře. Mají dostatek. Mohou si žít podle svých představ. Mají i možnost seberealizace. Ovšem pod kvalitou života si každý představuje individuálně něco jiného. Konfucius říkal: "Jen silný donutí osud, slabého donutí osud sám." Také Jeho Svatost 14. tibetský dalajlama konstatoval, že "váš charakter vytváří váš osud". Takže to, jak se nám kde žije, je na naší volbě.


jarvis_58765ddc498e711a2f333f3e.jpegTereza Horváthová, spisovatelka, zakladatelka nakladatelství Baobab, překladatelka, organizátorka festivalu Tabook a matka sedmi dětí

Mně se tu coby ženě a matce žije dobře, zakonzervovaný despekt k ženskému pohlaví mi vyjadřuje jen soused hospodský a jeho kumpáni a občas nějaký blb. Ovšem jsem bílá, emancipovaná ženská, vím, co chci a proč žiju tak, jak žiju, mám skvělou rodinu, jelikož máme nakladatelství, nehledám práci a taky mám v životě nezasloužené štěstí. Otázka je, jak se tu žije jiným ženám, které si nemohly z nejrůznějších důvodů doplnit vzdělání a teď berou jakoukoliv práci, aby přispěly do rodinného rozpočtu, a přitom po nich jejich muži ještě požadují dokonalé domácnosti; ženám ze slabších sociálních vrstev, kde bývají zakořeněny předsudky; Romkám, jež vychovávají hodně dětí a skoro každý tu na ně hledí s despektem; rozvedeným ženám s dětmi, kterým muži neplatí alimenty (i těm, kterým alimenty platí); ženám nejrůzněji handicapovaným, nebo ženám, které vychovávají handicapované děti; ženám, jež vykonávají náročná zaměstnání v sociálních a pedagogických službách a nejsou za to dostatečně odměňovány; cizinkám, které tu chtějí najít azyl; ženám, jež pracují za deset tisíc měsíčně: prodavačkám, skladnicím, uklízečkám… Ten seznam by byl dlouhý. Často na tyhle ženy myslím, obdivuji, jak zvládají práci, rodinu, děti. Mnohdy jsou na všechno samy a vím, že to tu lehké nemají a že bude ještě dlouho trvat, než budou mít všechny ženy skutečně rovné příležitosti.