Jak si ochránit data: Kam data uložit, aby vydržela, a jak se archivních dat zase zbavit

Doba komplikovaných kazetopáskových mechanik je, zdá se, nenávratně pryč. Dnes naše data, včetně těch záložních, obvykle skončí na plotnovém pevném disku, SSD nebo (a to dnes už relativně vzácně) na optickém médiu. Každá z těchto variant má své opodstatnění a místo.

Hlavní výhodou zálohování lokálními prostředky (oproti zálohování do cloudu) jsou nulové nároky na internetovou konektivitu. Lokálně můžeme zálohovat bez nutnosti připojení k internetu, zatímco cloudové zálohy vyžadují připojení, podle typu záloh a objemu dat mohou nároky na připojení přesahovat možnosti běžného ADSL.

Hlavní nevýhodou zálohování mimo cloud je, že chceme-li off-site zálohy (například kvůli ochraně dat před krádeží nebo požárem), musíme vytvořit nějaký postup, jak média fyzicky přepravovat na druhé bezpečné místo. Musíme také monitorovat stav záložních médií a často nelze celý proces zcela automatizovat.

Pro někoho může být výhodou, že svá data nesvěřuje třetí osobě, jako v případě zálohování do cloudu. Většina cloudových zálohovacích služeb nicméně nabízí možnost data zašifrovat svým vlastním symetrickým klíčem ještě před odesláním, takže k nim ani provozovatel služby nemá přístup. 

Plotnové pevné disky

Klasické plotnové pevné disky jsou dnes nejspíše nejrozšířenější formou ukládání digitálních dat. Jejich výhodou je nízká cena a vysoká kapacita. Pokud potřebujete zálohovat více než několik desítek gigabajtů dat, je to pro vás v současnosti jediná realistická volba. V současnosti jsou běžně dostupné a cenově výhodné disky o velikosti 1-3 TB, což obvykle objemově postačuje.

Pomineme-li zřídka vídané speciality typu mSATA, disky se obvykle vyskytují v rozměrovém provedení 2,5" (notebookové) a 3,5" (desktopové), přičemž ty větší jsou samozřejmě levnější. Disk lze napevno vestavět do počítače, nebo se dají koupit o málo dražší externí disky, které se připojují přes USB nebo eSATA rozhraní.
Jaké rozhraní zvolit? Takové, jaké má váš počítač k dispozici, tím budete omezeni.

USB 2.0 je nejlevnější a nejrozšířenější. USB 2.0 má dnes každý počítač a hromada dalších zařízení. Toto rozhraní je ovšem také nejpomalejší, jeho teoretická maximální rychlost je 480 Mbps.

USB 3.0 je rychlejší varianta USB (teoretická maximální rychlost 5 Gbps), zpětně kompatibilní s USB 2.0. Pokud máte počítač starý nejvýše rok, je šance, že bude tímto rozhraním vybaven. Pozor, i když váš počítač USB 3.0 podporuje, nemusí tomu tak být na všech portech. Trojkový konektor poznáte podle toho, že je obvykle modrý.

Do starších stolních počítačů se dá dokoupit USB 3.0 řadič jako rozšiřující karta (a může to být dobrá investice, protože tyto řadiče bývají docela levné), v případě notebooků se někdy dají využít PCMCIA nebo ExpressCard karty, které ale bývají dražší a podle mých zkušeností nejsou vždy spolehlivé.

V každém případě, lze doporučit koupi disku již s tímto rozhraním, a to i v případě, že ho váš současný počítač nepodporuje. Ten příští už zcela jistě bude a cena externích disků s rychlejším USB se od těch s pomalejším nijak podstatně neliší.

Za určitých okolností může být disk po USB (lhostejno zda verze 2.0 nebo 3.0) i napájen. Ty „určité okolnosti“ jsou ovšem obtížně predikovatelné: zvládnou to jenom některé 2,5" disky a jenom některé počítače. Problémy můžete očekávat především u starších notebooků. U starších desktopů zejména někdy pomůže zapojit disk do konektoru přímo na základní desce na zadní části počítače a ne do konektorů, které bývají vyvedeny třeba na přední panel. Pokud máte málo USB portů a potřebujete použít USB hub, pro připojení externího disku budete potřebovat napájený hub.

Pokud napájení z USB nestačí, je nutné použít externí napájecí zdroj. Ten ovšem u většiny 2,5" disků nebývá běžnou součástí dodávky, i když je obvyklý konektor na něj. Některé disky tento problém řeší speciálním „dvojhlavým“ kabelem, který má na straně počítače dva USB konektory a zabírá dva porty.
Obecně, napájení disku z USB může být trochu alchymie.

eSATA je externí varianta standardu SerialATA (SATA), který se používá pro připojení disků uvnitř počítače – má jenom trochu jiný konektor. Jeho maximální teoretická rychlost je 3 Gbps. Tento standard je docela dost rozšířený, ale už je mírně na ústupu a na nejnovějších noteboocích ho obvykle nenajdete – ty mívají jenom USB 3.0.

Občas se lze setkat i s poněkud zvláštním „sdruženým“ konektorem eSATAp. Je to hybridní zásuvka, do které lze zapojit jak USB, tak SATA konektor. S kompatibilním kabelem a zařízením (které jsem ovšem ještě neviděl) také umožňuje přímo z portu zařízení napájet. eSATA standardně napájení nepodporuje.

Dají se koupit i disky, které mají dvě rozhraní, eSATA i USB 2.0, můžete si tedy vybrat. To může být dobrá volba, když chcete univerzální řešení. Bohužel ale nejsou běžně na trhu disky, které by měly USB 3.0 i eSATA.

Velmi zřídka a jenom na starších počítačích se dnes setkáte s rozhraním FireWire, alias IEEE 1394 alias iLink. Disky pro něj byly svého času populární, ale dnes již nejspíš budete mít problém je sehnat. Použití FireWire může představovat i bezpečnostní riziko a třeba Windows 8 ho už „out of the box“ nepodporují. Růžky vystrkuje nové rychlé rozhraní Thunderbolt, ale to zatím není v PC světě příliš rozšířené, ani se pro něj běžně neprodávají disky.

SSD „flash disky“ a paměťové karty

Zkratka SSD znamená „solid state drive“ a skrývá se za ní úložiště, které je založené na paměťových čipech. Nemá žádné pohyblivé součásti, v důsledku čehož nehrozí mechanické selhání (i když samozřejmě selhat mohou i paměťové čipy), méně se hřeje a má menší spotřebu elektrické energie. Nejtypičtěji se s touto formou úložiště setkáme v podobě USB „flash disku“ nebo paměťové karty.

Nevýhodou SSD je relativně nízká kapacita a (v poměru k ní) vysoká cena. V současnosti jsou finančně nejvýhodnější 32-64 GB disky, maximální běžně koupitelné mají kapacitu 128-256 GB.

Výhodou jsou malé rozměry, snadná dostupnost (i finanční u menších kapacit) a jednoduchost použití – nepotřebujete žádné datové ani napájecí kabely atd.

Pokud máte dat k zálohování málo (řádově desítky gigabajtů), může pro vás paměťová karta nebo USB flash disk představovat docela dobrou volbu, zejména ve spojení s funkcí File History, kterou nově disponují Windows 8 a o které bude řeč v jednom z dalších pokračování.

Tento typ médií má principiálně omezenou životnost, protože jednotlivé paměťové buňky mají omezený počet přepsání. Nicméně v praxi nás tento aspekt obvykle nemusí zajímat, protože při běžném použití by se tato vlastnost projevila během cca 5-10 let pravidelného používání. Dá se předpokládat, že v té době už budou nejspíše aktuální média s mnohem větší kapacitou.

Optická média: CD, DVD a BluRay

Relativně dlouhou dobu častý způsob zálohování, nyní spíše otloukánek. Z hlediska uživatele i fyzikálního principu jsou CD, DVD i BluRay dosti podobné, liší se jenom kapacitou.

Na CD se vejde přibližně 700 MB dat. Což je na první pohled málo, ale na zálohu účetnictví nebo textových dokumentů to pořád stačí, a jak si posléze řekneme, z hlediska trvanlivosti mají CD svůj význam. Výhodou CD je jejich relativně dlouhý vývoj, standardizace, vysoká kompatibilita a (v mezích žánru, viz dále) dlouhá životnost.

DVD médium má kapacitu 4,7 GB (běžné jednovrstvé) nebo 8,5 GB (dvouvrstvá DVD). Kapacitou je už bližší většině zálohovacích potřeb běžných uživatelů, u kterých se objem opravdu důležitých dat zpravidla pohybuje v maximálně jednotkách giga.

Z optických médií nabízejí nejvyšší kapacitu BluRay disky: na jednovrstvé médium se vejde 25 GB dat, na dvouvrstvé rovných 50 GB. BluRay vypalovačky nejsou zdaleka běžnou součástí počítačů. Ostatně, v nových noteboocích dnes často nenajdete vůbec žádnou optickou mechaniku.

Optická média mají dvě zásadní výhody: jednoduchost vytváření off-site archivů a nízkou jednotkovou cenu.

Pokud máte poměrně málo (jednotky giga) dat, od kterých chcete udržovat historické kopie (např. týdenní zálohy) v podobě neustále se rozrůstajícího archivu, může být pro vás polykarbonátová placka výhodnou volbou. Vzhledem k nízké ceně se obvykle CD/DVD/BD používají jednorázově, takže můžete placku vypálit, odnést někam mimo dům a zapomenout na ni do doby, než budete data potřebovat zpět v případě problémů.

Optická média jsou relativně levná: CD seženete zhruba za pět korun, DVD za 7. BluRay disky jsou dražší, jednovrstvé začínají na třiceti a dvouvrstvé na zhruba 110 korunách. Přepočteno na megabajt je to poměrně hodně (v porovnání s běžnými pevnými disky), ale u záloh oceníme spíše více menších médií, než jedno velké.

Zásadní nevýhodou optických médií je jejich nespolehlivost. Nemůžeme si být jisti, že zaznamenaná data za pár let přečteme. Všechny tři zmiňované technologie totiž fungují na principu organických barviv. Zjednodušeně řečeno, optické médium je placka, na níž je nanesená tenká vrstva stříbra, která slouží jako reflektor (nebo chcete-li zrcadlo). Na zrcadle je nanesená další tenká vrstva, a to organického barviva (dye).

Při zápisu mechanika na toto barvivo působí laserem vhodné vlnové délky, čímž způsobí, že barvivo na daném místě ztmavne. Při čtení potom mechanika pouští proti médiu laserový paprsek (jiné vlnové délky a s menším výkonem), který se odráží od reflektoru a čidlo měří intenzitu odrazu. V místě, kde je barvivo tmavší, je intenzita odraženého paprsku nižší.

Tento princip má dvě slabiny: reflektor a dye. Reflektor může korodovat, což učiní médium nečitelným. Tomu se někteří výrobci snaží bránit tím, že jako „zrcadlo“ místo stříbra používají odolnější zlato. To jsou „zlatá“ média, často označovaná jako archivní.

Bohužel, ani tato média nedokáží vyřešit druhou slabinu, a to chemickou nestabilitu použitého barviva. Působením času, vlhkosti, oxidace, UV záření a dalších parametrů v něm dochází k degradujícím změnám. Vlivem vlhkosti krystaly barviva bobtnají a mění se velikost „skvrn“, které slouží k záznamu informace na médiu. Vlivem času a dalších parametrů se zase sloučenina barviva rozpadá, čímž se snižuje kontrast záznamu.

Trvanlivost záznamu na DVD je tak velmi diskutabilní. Za vhodné konstelace okolností to je třeba deset let, ale médium může být nečitelné třeba už po roce. Přičemž není v silách uživatele to příliš ovlivnit, záleží na detailech výrobního procesu, a to jak u výrobce média, tak u výrobce použitého dye.

Z hlediska trvanlivosti záznamu je na tom lépe trochu paradoxně starší technologie CD, než DVD. U DVD se totiž používá starší typ barviva. U CD se dříve používal také (taková média poznáte podle toho, že záznamová vrstva je modrá), ale u novějších CD se totiž používají novější barviva, která vytvářejí nazelenalou záznamovou vrstvu. Tato barviva jsou odolnější, nehrozí u nich tolik deformace krystalů a mají zhruba dvojnásobnou životnost. Navíc vzhledem k nižší hustotě dat mají CD vyšší toleranci. I když dojde k nějaké deformaci záznamu, je pravděpodobnější, že nebude fatální.

DTD a M-Disc

Problém s trvanlivostí se snaží řešit relativně nová technologie DTD (Data Tresor Disc), se kterou přišla česká firma Northern Star. DTD jsou vlastně DVD, která místo organického barviva používají anorganické materiály, naprašované kovy, a potenciálně korodující reflektor nemají vůbec.

Princip záznamu se více podobá lisovaným médiím, než vypalovaným. Nedochází ke změně barvy materiálu, ale působením laseru vypalovačky se část materiálu trvale odtaví. Výrobce na základě svých testů garantuje trvanlivost dat 160 let, přičemž z hlediska principu jejich záznamu nedochází k „přirozené“ degradaci a záznam by měl být čitelný tak dlouho, jak dlouho vydrží polykarbonátová deska, na níž je vrstva nanesena.

Nevýhodou DTD je, že na ně nedokáže zapsat každá mechanika, nejedná se o běžný standard a média jsou také podstatně dražší – jedno médium stojí okolo 70 Kč.

Ze stejné dílny pochází (a na totožném principu je založeno) médium M-DISC, vyvíjené ve spolupráci s LG a některými OEM výrobci, pro jejichž mechaniky je médium optimalizováno.

Hromádku Data Tresor Disků jsem od výrobce dostal na hraní, podrobněji se získaným zkušenostem budeme věnovat v samostatném článku.

Skartace v mikrovlnce

Optická média mají ještě jednu velkou výhodu: lze je v případě potřeby snadno zničit. Pokud potřebujete nepotřebná data skartovat, může se jednat o dost složitý úkon. Zejména v případě plotnových disků. U stále funkčního disku to lze řešit softwarově, opakovaným přepisováním, ale zabere to dost času. V případě nefunkčního disku (ze kterého ale odborník data dokáže mnohdy zachránit) je ale jeho likvidace domácími prostředky velmi komplikovaná, ba téměř nemožná.

V případě optického média je likvidace mnohem snazší. Dají se běžně koupit skartovačky, které média poškrábou k nečitelnosti, ale postačí i fyzická destrukce rozlomením v kleštích. Daleko nejjednodušší způsob likvidace optických médií ovšem je dát je na několik sekund do mikrovlnné trouby. Kovová vrstva reflektoru popraská a médium je naprosto nečitelné.

• Diskuse
• Celkem 39 příspěvků