Krajinu lze chápat jako zrcadlo, v němž se odrážejí nejvýznamnější lidské aktivity, přírodní disturbance a další procesy. V krajině můžeme číst jako v kronice a odhalovat jednotlivé události, které výraznou měrou ovlivnily její strukturu. 

Ve studiích změn využití krajiny už dnes nemají převahu terénní mapovací práce, jako tomu bylo v padesátých či šedesátých letech 20. století, ale využívání technik dálkového průzkumu Země a geoinformačních systémů (GIS). 
Informaci o zemském povrchu zprostředkovávají senzory umístěné na družicích či letadlech. Pro vyhodnocení, vizualizaci a distribuci požadované informace slouží technologie GIS, které pracují s prostorovými daty a dokážou operativně sbírat, vyhodnocovat, vizualizovat a distribuovat informace o našem životním prostředí. Pomocí těchto metod dostáváme stejnou informaci pro celou planetu a máme možnost spatřit jevy, které bychom nebyli schopni lidským okem zaznamenat, jelikož senzory dálkového průzkumu Země přijímají informace i v těch částech spektra elektromagnetického záření, které lidské oko nevidí.