Kosmický plesk: Jak se měsíce Země spojily do jednoho

Dva v jednom, tak by se možná dal charakterizovat náš současný Měsíc. Jeho dvě tolik rozlišné tváře, přivrácenou placatější a odvrácenou hornatější, lze podle poslední teorie uveřejněné v prestižním vědeckém časopise Nature vysvětlit srážkou původních dvou měsíců a jejich spojením do jednoho tělesa.

Stalo se tak před více jak čtyřmi miliardami let, v samotných počátcích existence Země. Nebyla to ale srážka ledajaká. Podle všeho se obě tělesa k sobě přiblížila tak, že se o sebe začala třít.

A protože tehdy obě měla sice již pevnou kůru, ale stále ještě tekutý vnitřek, začal se menší měsíc o ten větší nejprve deformovat a potom se k němu během několika hodin připojil v podobě velkého lívance. Obě tělesa posléze splynula do jednoho, téměř kulatého tvaru.

Dvě srážky

Památkou na tuto zásadní událost v historii našeho Měsíce zůstala jeho dvojakost. Nejenom ta vnější, patrná na první pohled, ale i vnitřní. Pod povrchem jeho přivrácené strany se nachází větší množství fosforu, draslíku a prvků vzácných zemin, než na té druhé.

Autor této pozoruhodné teorie Erik Asphaug z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, to vysvětluje tak, že náraz odchýlil tekutý vnitřek většího měsíce od středu směrem k Zemi, kde později utuhl.Tomu odpovídá také skutečnost, že kůra Měsíce na odvrácené straně je asi o 50 kilometrů silnější než na té přivrácené.

Této kolizi před asi před 4,3 miliardy let předcházela zřejmě ještě jedna srážka o 100 milionů let dříve. Při ní se Země srazila s tělesem o velikosti Marsu a do kosmu se rozlétlo množství úlomků. Z nich se zformovaly ony dva měsíce, z nichž ten menší o průměru asi tisíc kilometrů byl asi třicetkrát lehčí než ten větší. Oba obíhaly kolem Země v podstatně menší vzdálenosti než Měsíc dnes a ze začátku nehrozilo, že by se mohly srazit.

Menší měsíc ve vztahu k tomu většímu totiž uvízl v gravitační "pasti" jednoho ze dvou tzv. Lagrangeových bodů. V něm se gravitační a odstředivé síly soustavy dvou těles, v tomto případě našich měsíců, vyrovnávají tak, že malé těleso, pokud se nachází v tomto bodě, musí zachovávat od toho většího stále stejnou vzdálenost.

Teorii ověří kosmické sondy

Kdyby oba měsíce obíhaly kolem Země ve stále stejné vzdálenosti, zůstalo by to tak dodnes. To se však nestalo. Původní rovnováha byla průběžně narušována tím, že se oba měsíce stále více vzdalovaly od Země a když se dostaly na úroveň jedné třetiny současné vzdálenosti Země od Měsíce, začala na ně více působit přitažlivost Slunce a dále je vychylovat.

Po několika desítkách milionů let tohoto procesu se Lagrangeovy body staly nestabilní, menší měsíc se ze svého zajetí osvobodil a jeho srážka s tím větším se stala nevyhnutelnou. Protože k ní došlo na kosmické poměry v nízké rychlosti pouhých 8000 km/hod. a protože obě tělesa nebyla ještě úplně ztuhlá, mohla se spojit do jednoho tělesa a Měsíc byl na světě.

Zda se vše skutečně sběhlo právě takhle, by měla potvrdit nebo vyvrátit mise dvou amerických kosmických sond v rámci programu GRAIL, které mají být vyslány k Měsíci 8. září letošního roku a budou proměřovat jeho gravitační pole. Tím by měly být upřesněny anomálie v jeho hustotě na různých místech pod povrchem. Získané údaje možná bude ještě nutné potvrdit odběrem vzorků přímo na Měsíci.

V každém případě ovšem byl výzkum vesmíru po teorii velkého třesku obohacen o další podobnou alespoň co do názvu - teorii velkého plesku.

• Diskuse
• Celkem 40 příspěvků