Úkolu se ujímá Nadace Deutsche Lufthansa Berlin-Stiftung (DLBS). Tato nezávislá organizace byla založena 13.června 1986 s cílem udržovat dávné pamětníky letecké historie.
Letoun spolu se dvěma dalšími stroji Lockheed L 1649 Starliner byl zakoupen v aukci, která se konala 18.prosince 2007 v americkém státě Maine. Podle tiskových sdělení německá nadace nabídla ze tří zájemců o letadla nejvíce - 225 tisíc amerických dolarů za jeden stroj. Další příslušenství bylo prodáno zvlášť. Celková dosažená cena činí 748 tisíc dolarů.
Dvě letadla tohoto typu byla původně dodána v letech 1957-58 americké společnost TWA - Trans World Airways. Třetí stroj byl v roce 1957 prodán německé Lufthanse.
Lockheed L1649A Super Star se v roce 1958 stal prvním strojem v letce společnosti, který byl schopen přeletět Atlantik bez doplňování paliva. Byl poháněn čtyřmi pístovými motory Wright R-3350 a dosahoval cestovní rychlosti okolo 600 kilometrů v hodině. Čtyřmotorový Super Star má tedy dnešním cestujícím připomínat milníky poválečného letectví.
Co taková komplexní úprava obnáší, názorně dokumentuje příklad dřívější rekonstrukce letadla Junkers Ju52/3m, které si vysloužilo familiérní označení „Tante Ju“, tedy tetička Ju. Toto legendární letadlo, zkonstruované v třicátých letech profesorem Hugem Junkersem, charakterizuje povrch z vlnitého plechu, který bylo možno rozeznat i na delší vzdálenost. Stroj znamenal přelom ve vývoji letecké konstrukce a předznamenal novou éru spolehlivé letecké dopravy ve třicátých letech. Společnosti Lufthansa byl dodán v dubnu 1936. Stroj se pak používal v rámci rozšiřující se letecké dopravní sítě, zejména v oblasti Baltického moře a má za sebou četné další peripetie.
V roce 1984 dospěl generální ředitel společnosti k rozhodnutí, že německé státní aerolinie potřebují „Traditionsflugzeug“, historické letadlo, které by ztělesňovalo německou zručnost a spolehlivost. Proto pověřil své technické oddělení, aby vyhledalo vhodné exempláře Junkers Ju52/3m. V té době bylo ještě několik takových letadel k sehnání, neboť tento typ se vyráběl rovněž ve španělské a francouzské licenci.
„Tante Ju“ poté prošla kompletní generálkou. Byla rozebrána a precizně zkontrolována tak, aby byla v naprostém pořádku. Každou součástku důkladně prohlédli specialisté z oddělení údržby „Luftfahrtbundesamt“. Kostra letadla za svých 50 let služby pochopitelně značně zkorodovala.Vzhledem k tomu, že Junkers již letadla nevyrábí, bylo nutno mnoho součástek znovu vyrobit v technickém ústavu společnosti Lufthansa v Hamburku.
Pracovní tým se musel vzdát plánů na uvedení letadla do původního stavu v případě rádiového a navigačního zařízení. Pokud by se nějaké podařilo najít, stejně by nevyhovovalo současným normám. Je naprosto nepoužitelné, neboť vysílá na frekvencích, které nikdo už nepoužívá. Navigační systém se vyvinul do podoby vysokofrekvenčního zařízení typu Very High Frequency Omnidirectional Ranging (VOR), které vysílá ve všech směrech a využíván je též systém GPS založený na signálech ze satelitu. To jsou technologie, které pochopitelně v roce 1936 neexistovaly. Letadlo bylo proto vybaveno moderními navigačními přístroji splňujícími normy IFR (Instrument Flight Rules).
Všechny přístroje v kokpitu byly také nahrazeny nejmodernějším vybavením s uchycením, které se používá v helikoptérách proti vibracím, jež jsou pro pístové motory charakteristické. Motor byl navíc vybaven těmi přístroji, které v roce 1936 neexistovaly, tak aby letadlo splňovalo současné požadavky na spolehlivost motoru. Vzhledem k tomu, že starý přístrojový panel byl příliš malý na to, aby se na něj vešlo nové elektronické vybavení současných letadel, byl pod podlahou kokpitu umístěn elektronický oddíl, obsahující černé skříňky, které se v dnešním letectví standardně používají. Tento krok zase vyvolal potřebu silnějších generátorů poháněných motory.
Rovněž bylo zapotřebí vyrobit nová sedadla pro cestující, vyhovující současným požadavkům. Základním kritériem je, že musejí odolat přetížení 9G.
Všechny tři motory Pratt & Whitney Wasp prošly generální prohlídkou. Naštěstí je tento typ motoru v USA stále dostupný a existují společnosti, které se specializují na údržbu tohoto typu vzduchem chlazených pístových hvězdicových motorů.
Mezitím Německý úřad pro bezpečnost létání kontroloval každou matičku a šroubek, který měl přijít do „Tante Ju“. Ke všemu se původní dokumentace typu Ju-52/3m ztratily ve válce. Jelikož nebyl k dispozici ani žádný letový manuál, museli zkušební piloti stroj znovu testovat za účelem stanovení maximální a optimální rychlosti, rozjezdové i přistávací rychlosti atd. „Vše odpovídalo certifikaci zcela nového typu letadla“, říkají dnes pamětníci této rekonstrukce.
Když se 7. ledna 1986 Tante Ju znovu rozjela po ranveji, bylo to novější a lepší letadlo než originál z roku 1936. (V novodobé historii pak Teta Ju několikrát navštívila i Českou republiku a vyhlídkového letu nad Prahou se zúčastnil i autor tohoto článku.)
Aby mohla nadace Deutsche Lufthansa Berlin své historické letadlo používat pro komerční účely podle regulí EU, musela nejprve vytvořit strukturu aerolinky v souladu požadavky JAR. To vedlo k založení organizace Lufthansa Traditionsflug GmbH - komerčního oddělení zmíněné nadace. Deutsche Lufthansa Berlin-Stiftung má dnes 12 zaměstnanců na plný úvazek. Kromě toho se může spolehnout na služby 21 pilotů (jedním z nich je žena), 10 leteckých inženýrů a 24 dalších členů posádky, kteří létají dobrovolně bez nároku na honorář, pouze pro zábavu a kvůli prožitkům, které přináší let historickým letadlem. Sídlo nadace je v Berlíně.
Na snímcích (shora dolů):
Lockheed L 1649 A Super Star během letu.
Super Star na počátku šedesátých let na přistávací ploše.
Charakteristický povrch z vlnitého plechu letadla Ju-52.
Zmodernizovaný interiér a kokpit Tante Ju.
