Správná diagnóza byla stanovena až před třemi lety. Prostřednictvím speciálního počítače, který pro něho odborníci zkonstruovali, to sdělil v interview pro německý týdeník Der Spiegel.
Houben měl v roce 1983 autonehodu, po níž upadl do zdánlivého kómatu, ve kterém byl 23 let. Jeho rodina však věřila, že je při vědomí, hledala stále novou pomoc a nakonec před třemi lety neurolog Steven Laureys z univerzity v Lutychu zjistil, že dosavadní diagnózy byly chybné a že pacientův mozek je netknutý. Naučil pak Houbena komunikovat prostřednictvím speciálního počítače.
"Křičel jsem, ale nevycházel ze mě žádný zvuk," uvedl Houben v interview. Slyšel prý vše okolo, ale nemohl reagovat. "Byl jsem svědkem svého vlastního utrpení, když se na mě lékaři a sestry snažili mluvit a nakonec to vzdávali."
Za nejhorší označil den, kdy mu matka a sestra přišly říct o smrti otce. Chtěl plakat, ale jeho tělo nereagovalo.
Čas trávil meditací. "Celou dobu jsem snil o lepším životě. Zmarnění je příliš slabé slovo k označení toho, co jsem cítil," uvedl. "Nikdy nezapomenu na den, kdy konečně zjistili, co je tu špatně, to bylo mé druhé zrození," dodal.
Dnes se tento někdejší student inženýrství a milovník bojových sportů stále nemůže hýbat, ale díky speciálnímu přístroji umístěnému nad postelí může číst a je prostřednictvím počítače schopen komunikovat se světem.
"Chci číst, mluvit přes počítač s přáteli, těšit se ze života, když teď lidé vědí, že nejsem mrtvý," napsal pro Der Spiegel.
Houben měl v roce 1983 autonehodu, po níž upadl do zdánlivého kómatu, ve kterém byl 23 let. Jeho rodina však věřila, že je při vědomí, hledala stále novou pomoc a nakonec před třemi lety neurolog Steven Laureys z univerzity v Lutychu zjistil, že dosavadní diagnózy byly chybné a že pacientův mozek je netknutý. Naučil pak Houbena komunikovat prostřednictvím speciálního počítače.
"Křičel jsem, ale nevycházel ze mě žádný zvuk," uvedl Houben v interview. Slyšel prý vše okolo, ale nemohl reagovat. "Byl jsem svědkem svého vlastního utrpení, když se na mě lékaři a sestry snažili mluvit a nakonec to vzdávali."
Za nejhorší označil den, kdy mu matka a sestra přišly říct o smrti otce. Chtěl plakat, ale jeho tělo nereagovalo.
Čas trávil meditací. "Celou dobu jsem snil o lepším životě. Zmarnění je příliš slabé slovo k označení toho, co jsem cítil," uvedl. "Nikdy nezapomenu na den, kdy konečně zjistili, co je tu špatně, to bylo mé druhé zrození," dodal.
Dnes se tento někdejší student inženýrství a milovník bojových sportů stále nemůže hýbat, ale díky speciálnímu přístroji umístěnému nad postelí může číst a je prostřednictvím počítače schopen komunikovat se světem.
"Chci číst, mluvit přes počítač s přáteli, těšit se ze života, když teď lidé vědí, že nejsem mrtvý," napsal pro Der Spiegel.
