Na stejném místě v obci Buia nedaleko Rudého moře našli předtím italští vědci lidskou lebku, jejíž stáří se shoduje s tuřím - milion let.

Paleontologa Bienvenida Martíneze-Navarra na místo budoucího nálezu v Eritreji pozvali před šesti lety italští vědci, kteří tam o osm let dříve našli lebku patřící příslušníkovi lidského rodu. Chtěli, aby jim pomohl analyzovat faunu ze stejného období.

Lebka zvířete byla rozpadlá na víc než sto kusů a byla ve značně špatném stavu. Přesto se ji florentskému restaurátorovi Francescovi Landuccimu podařilo dát dohromady a poskytnout Martínezovi-Navarrovi důkaz jeho teorie, že dnešní tuři jsou úzce spřízněni s buvoly z Olduvaie (ústí údolí Rift v Tanzanii, jež je považováno za kolébku lidstva).

Bos buiaensis by mohl podle paleontologa představovat článek mezi africkými buvoly, kteří jsou dnes již vyhynulí a jsou známi pod jménem Pelovoris, a druhem Bos taurus primigenius, tedy evropským turem domácím.

"Ačkoliv struktura lebky vykazuje primitivní rysy buvolů, jejich anatomie už patří modernímu turovi, je robustní a adaptovaný na potravu z pastvin, žije na otevřených prostorách, jelikož jeho dvoumetrové rohy by mu mezi (vyšší) vegetací nedovolily pohyb," vysvětlil Martínez-Navarro.

Fosílie však nespojuje pouze evropské tury s jejich africkými předky - ti ovšem patří k linii odlišné od buvolů, kteří se dnes prohánějí po Serengueti. Situuje také jeho původ do stejné oblasti a stejné doby jako první lidi. "Tato lebka nám vypráví, že před dvěma a půl miliony lety se oba druhy dělily o stejné ekologické prostředí na východě Afriky," uvedl vědec.

Martínez-Navarro ujišťuje, že zástupci této tuří linie tvoří součást jídelníčku lidí od doby, kdy se objevili.

Zůstává tajemstvím, jak si se zvířaty takových rozměrů poradili. "Pravděpodobně se živili mršinami, které ulovili jiní masožravci," domnívá se. Jiní paleontologové soudí, že je lovili s pomocí oštěpů.