Experimentální sluneční plachetnice NanoSail-D byla jednou ze šesti součástí vědeckého nákladu většího satelitu FASTSAT, který odstartoval z aljašského kosmodromu na ostrově Kodiak 19. listopadu. Zatímco rozměry FASTSATu lidé z NASA přirovnávají k automatické pračce, NanoSail-D je ve složeném stavu velký jako bochník chleba a váží jen čtyři kilogramy. Když se ale rozvine, má jeho plachta plochu přibližně 10 čtverečních metrů.
Úspěch s otazníky
Poprvé se inženýři z NASA pokusili NanoSail-D oddělit od mateřského satelitu už 6. prosince, ale neúspěšně. V polovině minulého týdne však signály z oběžné dráhy naznačily, že subsatelit se nakonec od FASTSATu přece jen odpoutal. V pátek už mohli inženýři z Marshallova střediska kosmických letů v Huntsville oznámit, že plachta je rozvinutá a vše probíhá podle plánu.
"NASA se poprvé podařilo rozvinout solární plachtu na nízké oběžné dráze. Je to pro nás úžasná zpráva a velké povzbuzení pro náš malý tým," prohlásil pak radostně Dean Ahorn, který výzkumný program NanoSail-D vede.
Ahorn současně oznámil frekvenci, na které pokusný satelit vysílá a vyzval radioamatéry celého světa ke spolupráci."Radioamatérská komunita by mohla sledovat pohyb satelitu. Byla by to pro nás neocenitelná pomoc."
Pro americkou kosmickou agenturu pronásledovanou neúspěchy, rozpočtovými škrty a zásahy Obamovy administrativy to je jistě velká vzpruha, přesto i tento úspěch není bez stínů. NASA zdaleka není první, kdo se o test solární plachetnice pokusil: americkou agenturu předběhla soukromá společnost Planetary Society i japonská kosmická agentura.
Japonci byli také první, kdo mohli ohlásit úspěch, když loni v červnu rozvinul ve vesmíru plachty její satelit Ikaros. Ikaros odstartoval 21. května 2010 a byl součástí mise Akatsuki (Úsvit) mířící k Venuši. První pokus NASA uskutečněný roku 2008 naopak skončil neúspěchem kvůli havárii nosné rakety. Dobré světlo na inženýry NASA nevrhá ani skutečnost, že NanoSail-D se neoddělil na povel ze Země, ale jaksi samovolně.
Nebeské lodi s plachtami
Už v 17. století napsal Johannes Kepler (1571-1630), že jednoho dne budou postaveny "nebeské lodi s plachtami přizpůsobenými pro nebeský vítr" jež budou plout po nebi a budou obsazeny výzkumníky, kteří "nebudou mít strach z nesmírnosti prostoru". V jeho případě rozhodně nešlo o plané fantazírování. Byl totiž první, kdo správně rozpoznal, že ohon komet je ovlivňován jakýmsi větrem vycházejícím z naší mateřské hvězdy. 
Myšlenka využít jej pro pohon kosmické lodě se nabízela skoro sama - přesto v jeho době vyžadovalo její vyslovení nevšední kus předvídavosti a notnou dávku odvahy. Kosmická plachetnice má s tou námořní společnou základní výhodu: nemusí nést pohonné hmoty, protože ji pohání vítr - v tomto případě ovšem sluneční, což je proud částic unikajících ze sluneční koróny velkou rychlostí do kosmického prostoru. Také princip kosmického plachtění je podobný jízdě třeba na windsurfovém prkně. Stačí slunečnímu světlu nastavit lesklou hladkou plochu z vhodného materiálu a jejím natáčením měnit rychlost i směr letu. Ale síly, které na takovou plachtu působí, jsou jiné než při využití větru - zde jde o tlak elektricky nabitých částic.
Také některé manévry kosmické plachetnice jsou odlišné, než je tomu na vodě. Například pro let "proti větru" (tedy ke Slunci) nebude taková loď křižovat, ale natočí plachty tak, aby tlak působil její zpomalení na oběžné dráze kolem Slunce. Tak se sníží oběžná rychlost i odstředivá síla a loď začne klesat k naší hvězdě. To by připadalo v úvahu například při letech k Venuši, Merkuru a dalším cílům uvnitř oběžné dráhy Země. Dnes se s těmito loděmi počítá zejména pro robotický výzkum a pro zásobování základen na jiných planetách.
