Když před pár lety princezna Maxima prohlásila, že nizozemská národní identita neexistuje a že Nizozemce jako takového se jí ještě nepodařilo objevit, byl hned v království nizozemském oheň na střeše. Maxima neměla v úmyslu nikoho urazit, myslela to naopak jako poklonu zdejšímu kosmopolitismu, ale zásluhou médií, která větu vytrhla z kontextu a předhodila ji lidu, se princezna nechtěně zasloužila o podnícení veřejné debaty.

Debaty o tom, do jaké míry ještě lidem v dnešním globalizovaném světě záleží na příslušenství k určitému národu. Budeme jednou všichni hlavně Evropani a připravujeme se na to už teď? Chce si Holandsko - stejně tak jako nejedna evropská země - navzdory globalizaci udržet jistou suverenitu, a záleží přece jen většině lidí na příslušnosti k určitému národu, kultuře a historii? A nebo bude možná jednou v budoucnosti zdejší kultura křesťansko-židovsko-islámskou, jak se nechala slyšet ministryně z minulé vlády?

Holanďan sklouzne k ‘hmatatelnému’ nacionalismu, lépe řečeno patriotismu, jen při výjimečných příležitostech, jako jsou fotbalová mistrovství nebo každoročně v poslední dubnový den oslava královniných narozenin, Koninginnedag. Zemí zavládne na jeden nebo pár dní oranžová euforie. Vítězství fotbalového národního týmu působí jako spolehlivý katalyzátor národní sounáležitosti.

Všeobecně si ale Nizozemsko na nacionalistické bití se v prsa nijak nepotrpí: provolávání cti zemi a přehnané uctívání národních barev se také nijak nepěstuje. Obřad loajálnosti jako americký Pledge of Allegiance, slib věrnosti vlajce, s pravou rukou na srdci, je nemyslitelný. Vlajky se obecně vyvěšují jen ve významné svátky a v dny osvobození, a nebo soukromě. Po složení maturity je zvykem studentů vystrčit z okna vlajku, na jedné žerdi s obnošenou školní brašnou.

Ruská nebo holandská vlajka

Někdy však ani státní úředník zřejmě neví, jak holandská vlajka přesně vypadá a vyvěsí místo národní červeno-bílo-modré ruskou červeno-modro-bílou. Což následovně komentují populisté:

Když si nedáme pozor, za několik let už nebude vědět vůbec nikdo, jak vlajka Nizozemska vypadá. V městečku Den Helder už se to stalo, neboť na královniny narozeniny se celý den třepotala na věži ruská vlajka místo holandské, což ilustruje, v jak ubohém stavu se v současné době nachází nizozemská kultura. Jazyk schází na úbytě, znalosti nizozemské historie jsou všeobecně ubohé a hymnu mnozí už jen bez textu pobrukují.

Jestli se dostatek národní identity dá dokazovat například znalostí patnácti slok květnatého textu hymny, to je otázka. Navíc v nizozemské hymně zvané Wilhelmus praví Willem Oranžský, že ‘německé je krve’ a slibuje věrnost jak bohu a Nizozemí, tak i španělskému králi, takže jakápak národní hrdost. Incident s vlajkou však jen ilustroval, jak málo si někteří Nizozemci zakládají na národních symbolech.

Zarážejícím faktem je zároveň, že se nizozemská identita dala v nepříliš dávné minulosti označit za daleko více evropskou než teď. Holanďan se prostě cítil být - jako rozený obchodník, pragmatik, kosmopolita a náruživý cestovatel - v prvé řadě Evropanem. Dnes máš pocit, že je evropská integrace řízená hlavně shora. Ať hledáš jak hledáš, upřímné nadšení pro Evropu kolem sebe nevidíš. Že se národní hrdost, suverenita, vlastní způsob vedení země a jakž takž národní solidarita postupně zamění za identitu neexistujícího evropského národa, tomu věří zatím skutečně málokdo. Na nacionalistické emoce zde není nikdo zvědavý, a přesto tu někdy vystrkují růžky, právě jako prostředek proti evropskému tlaku a příslušné politické korektnosti.

I v dnešním neustále se měnícím světě je lidem vlastní jakási potřeba někam a k někomu patřit. Že by tuto potřebu v budoucnu vyplnila ‘evropská’ identita, to je spíš zbožným přáním politické elity. Přestože si obyčejný Holanďan uvědomuje ekonomickou závislost země a chápe přínos EU v záležitostech jako obchod, bezpečnost a životní prostředí, vřelý vztah k ‘EUSSR’ rozhodně nemá. Naopak, skepse a nespokojenost vzhledem k buď absurdním, a nebo váhavým rozhodnutím z Bruselu v posledních letech jen sílí. Evropská byrokracie a trvající krize těmto pocitům také jen přihrávají. Brusel se bohužel stává čím dál víc jakousi rezidencí na vrcholku hory zahalené v mlhách.

Tři vlajky na radnici

Obyvatelé Amsterdamu nedávno s údivem zaznamenali, že Amsterdam je v prvé řadě evropským městem, a pak teprve nizozemskou metropolí. Na jejich radnici byla totiž vedle vlajky města vztyčena vlajka Evropské unie. Zasedání městské rady jeden den rozhodlo a druhý den už se modrá evropská vlajka horlivě třepotala na střeše. Podle některých radních jako symbol evropských ambicí a mezinárodní orientace města, podle mnoha jeho obyvatel jako manifestace ohrožení nizozemské identity a ztráty suverenity, ne-li jako podlézání Bruselu. Zdejší městští radní nemají taky zjevně nic lepšího na práci, a tak je v této záležitosti Amsterdam ‘papežštější než papež‘.

Teprve takový, svým významem podružný incident - který se ostatně po protestech šalamounsky vyřešil vyvěšením třetí, národní vlajky, podle původního protokolu dosud používané jen při slavnostních příležitostech - vznítí trochu ohně v národním povědomí. Občan Amsterdamu není ještě úplně otupělý a bouří se proti podobnému vynucenému, politicky korektnímu přitakávání. Není náhodou, že nadšení pro Evropu se takto ‘stimuluje‘. Modrá evropská vlajka s dvanácti hvězdičkami - i kdyby vlála na každém druhém domě - však lidi nepřesvědčí.

Zlé jazyky ale praví, že vlajka EU se aspoň nedá pověsit vzhůru nohama (i to lze, ale nikdo si toho nevšimne), a to má taky svoji výhodu.

Další články o Nizozemsku čtěte na blogu Marie Mollee - ZDE

Související