Pozitivní trauma

Když se řekne trauma, vybaví se nám většinou negativní zkušenost, která trauma vyvolala. Jenže zdá se, že podobnou díru jako trauma do našeho psychologického časoprostoru může vyvolat i zkušenost kladná.

Pokud se člověku v životě přihodí něco nadmíru krásného, má dvě možnosti: buď s vděkem a vzpomínkou na krásnou situaci bude životem kráčet dál, nebo se zacyklí a zbytek života stráví bolestivou snahou o opakování daného prožitku, případně bude daného chtít čím dál víc.

Pokud je zážitek příliš krásný, vytvoří v psychologii člověka jakousi singularitu, černou díru, která má tak silnou gravitaci, že zakřiví okolní časoprostor. Stane se gravitačním bodem, který pohltí okolní hmotu včetně paprsků světla a už je nepustí ven. Jeho okolí se stane temným a širší okolí zakřiveným kolem tohoto zážitku. Člověk začne vše vnímat z pohledu tohoto zážitku, byť dané téma s tímto třeba nikterak nesouvisí. Tato událost se stane jakousi mříží, která ovlivní nejen to, jak a co vnímáme (stane se naším interpretačním rámcem), ale náš samotný pohled, bod hledění a samotné hledání. Člověk takříkajíc začne vnímat jinak a všímat si jiných věcí (a některých si naopak všímat přestane). Mnoho věcí zšedne, ztratí barvu - protože, jak si všiml již Aristoteles... v češtině na to nemáme slovo, ale v angličtině se používá slovo "sublime". To značí cosi tak nadmíru krásného, až je to téměř k nesnesení.