V poslední době jsem byl opakovaně svědkem výměny názorů na téma, jaká je přípustná míra a forma veřejně prezentované názorové plurality, existující v nějaké politické straně? Nepůsobí na voliče negativně, když někteří členové partaje dávají v médiích najevo nesouhlas s kroky vedení nebo s programových směřováním strany?

Na lednovém sjezdu Strany zelených dokonce zazněla tato vyhrocená výzva: „Já vím, že strana, která má tolik aktivních straníků, tak že to generuje velké množství různých názorů, názorových proudů, představ o tom, jak tu stranu vést. Ale myslím si, že je v extrémním zájmu Strany zelených, aby si udělala jasno v tom, které názory jsou většinové a které menšinové. Většinové názory jsou určené k tomu, aby se prezentovaly navenek, menšinové jsou určené k tomu, aby se o nich vedla vnitrostranická diskuze.“

Agora a sněm

Jenže rozlišování „prezentace navenek“ a „vnitrostranické diskuze“ nelze přijmout bez výhrad. Má svůj historický kontext a ten se proměňuje.

Již antická demokracie měla dvě centra formování názorů na věci veřejné. Agoru a sněm. Na sněmu se přijímají oficiální rozhodnutí, která – byť by byla přijata většinou jednoho jediného hlasu – závazně prezentují celou obec navenek. Přístup do sněmovny a zejména hlasovací právo přitom zdaleka nemá každý; sněmování je privilegium.

Naproti tomu na agoru (tržiště) mají teoreticky přístup všichni a všichni se tam mohou zapojit do debaty; proto je agora veřejnější než sněm. Na sněmu musí být v zájmu efektivního rozhodování v určitém okamžiku řečnění prostě ukončeno. Na agoře se hlasovat nemusí, debata nemusí mít vítěze a proto je svobodnější.

Členové politických stran aspirují na sněmovní účast. Aby k tomu získali mandát, musí přesvědčovat občany na agoře. Přesvědčování potenciálních voličů má ovšem významné transakční náklady. Výhodnost politické strany je v tomto podobná ekonomičnosti firmy – organizační strukturou, včetně odborného zázemí nebo stranického tisku, podstatně usnadňuje a zpřehledňuje komunikaci na trhu idejí. Svým členům, kteří by jako jednotlivci ve veřejném prostoru těžko upoutali pozornost, dává možnost být slyšet skrze hlas oficiální stranické představitele, mající větší váhu.

Dnes ale žijeme v době, kdy dramaticky přibývá „levného“ veřejného prostoru. Může za to nárůst nových forem komunikace (blogy, facebook, twitter), ale i proměna těch starých (digitalizace televize). Důsledkem je mimo jiné oslabení moci gatekeepers, strážců mediálních bran, rozhodujících o tom, koho ne/pustí k řečnickému pultu.

Individualizovaněší i socializovanější

Dříve byl ten, kdo chtěl zveřejnit svůj postoj třeba formou psaného komentáře, odkázán na přízeň editora či vydavatele, kteří mohli jeho text z různých důvodů odmítnout. Dnes máme možnost publikovat v řadě elektronických periodik, kde nehrozí nedostatek místa, nebo alespoň na osobním facebookovém profilu.

Ani tyto možnosti pochopitelně nejsou zcela prosty autoritativních zásahů a navíc je jejich dosah málokdy masový. V principu přesto platí, že se veřejný prostor rozrůstá do nebývale svobodných podob. Zatímco pro publikaci v novinách je třeba splnit alespoň základní stylistické předpoklady, na facebook si mohu umístit i pouhý výkřik, neredigovanou spontánní reakci, která o mně často prozradí víc než sofistikovaný publicistický útvar. Navíc téměř okamžitě dostanu odpověď od dalších účastníků sítě.

Vzniká tak jakási hyperagora. Oproti světu tradičních médií je její virtuální složka silně individualizovaná či personalizovaná, aniž by ale přestávala být veřejným prostorem. Naopak. Je v tom jakási dialektika. Peer-to-peer vztah mezi řečníkem a jeho obecenstvem, vztah nezprostředkovaný editorem, na jednu stranu umožňuje, že projevy ega jednotlivých aktérů se dostávají ven i v podobě, která byla dříve přípustná jen v soukromí; klesá přímá úměra mezi publikovatelným a (auto)cenzurovaným, což nás svým způsobem dělá méně socializovanými tvory. Na druhou stranu se posiluje jiný typ socializace, spočívající v navázání osobní identity („profilu“) na interaktivní sociální síť.

Takováto agora je individualizovanější, decentralizovanější a fragmentarizovanější než kdy předtím, což může vyústit i v rozpad do nekomunikujících ghett. Přesto si myslím, že převažuje jedno klíčové pozitivum. Klasické formy komunikace mohly omezovat hlasy, které se neuměly přizpůsobit institucionalizovaným formám a neměly dostatek prostředů na opatření svých vlastních. Čím více dostupných forem, tím více hlasů!

Demokracie bez iluzí

Na podmínky společenského bytí ve věku hyperagory se musí adaptovat i politické strany. Snadno dostupné a některými „stranickými disidenty“ vděčně využívané možnosti pro veřejné vyjádření opozičního postoje je třeba pochopit ne jako hrozbu pro obraz strany na veřejnosti, ale jako prohloubení demokracie. Zeď mezi „vnitrostranickou diskusí“ a „prezentací na veřejnosti“ je nenávratně děravá různými partyleaks a ty je třeba legitimovat a institucionalizovat.

Učit se zde musí straníci i „obyčejní“ občané. Především se musíme naučit pracovat s tím, že se nevratně rozrostl prostor mezi oficiálními stranickými vyjádřeními a vyjádřeními členů strany jako soukromých osob. Rozrostl se prostor projevů, které nejsou oficiální, ale nejsou ani soukromé. Plný soulad mezi oficiálním a veřejným neexistoval nikdy, nyní je ale zhola nemožný.

Pro strany to otevírá cestu k větší transparentnosti a tím i čitelnosti, zvlášť pokud se odnaučí přistupovat k vnitrostranické pluralitě jako k něčemu, co vyleká voliče. V podmínkách hyperagory je daleko lépe vidět, že oficiální postoj strany není totéž co postoj všech straníků. A to je dobře, protože se tím zvýrazňuje, že to, co drží stranu pohromadě, nejsou jednotlivá stanoviska, ale zápas při jejich vytváření.

Do tohoto zápasu je přitom žádoucí nechat vstupovat i nestraníky, např. formou registrovaného sympatizanství, které obnáší volný přístup do vnitrostranického diskusního fóra a výměnou za to umístění na mailing list, kterým strana občas „spamuje“ své příznivce za účelem agitace. Tato otevřenost by částečně mohla nahradit zřejmě nenávratně ztracený masový charakter politických stran, jenž býval nezbytnou součástí jejich systémové legitimity.

Někdy se hořce žertuje, že vidět do přípravy zákonů v parlamentu je jako vidět do procesu výroby salámu – na salám pak zaručeně ztratíme chuť. Obavy by jistě bylo možné rozšířit i na nahlédnutí do vnitrostranických kuchyní. Nesdílím tuto hořkost! Cítím v ní jakousi elitářskou povýšenost. Demokracie je prosta aristokratické vznešenosti (ostatně falešné), neboť je laická a plebejská, je lidská. Je to pokus o vládu bez iluzí.