Při oslovení publika z pódia houslista Jan Mráček neváhá zajít do velmi osobního tónu. Stejně srdečně a pozitivně také hraje. Při pondělním zahajovacím koncertu rozhlasových symfoniků předvedl obojí.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu vstoupil do 91. sezony za Mráčkova přispění krásnou a přitom neoposlouchanou hudbou Ericha Wolfganga Korngolda, jeho lyricky zpěvným Houslovým koncertem D dur.

Sólista skladbu obdařil svítivými kantilénami vznášejícími se nad tichým orchestrálním doprovodem. Je s podivem, že v repertoáru houslistů jde doposud o méně frekventované dílo.

Korngoldova hudba je posluchačsky vděčná, skoro líbivá, evidentně upřímně citová, nevyumělkovaná. Jde však o autora, který se do tuzemského povědomí začal vracet až poměrně nedávno.

Korngold se narodil v Brně do německy hovořící rodiny a záhy se projevoval jako zázračné dítě. Ve Vídni dávali ve Dvorní opeře balet s jeho hudbou, když mu bylo třináct, ve třiceti už byl autorem čtyř oper. Z rasových důvodů musel z Evropy prchnout před nacisty. V Hollywoodu se stal mimořádně úspěšným skladatelem filmové hudby. Její vlivy jsou v Korngoldových poválečných dílech zřejmé: nejde o žádnou avantgardu, spíše o ohlasy na romantismus. Ale proč ne?

Houslový koncert je z té doby a je vemlouvavý, v prvních dvou větách vysloveně lyrický a elegický, až ve třetí větě s výrazným hudebním tématem pak rychlejší.

Nejde o vášnivou hudbu, spíše o hudbu kouzelnou. Mráčkova interpretace působila přirozeně. Přesně vystihl intenzivně rozezpívaný charakter skladby a podpořil jej měkkým tónem; tam, kde bylo třeba více zvuku, přidal, virtuozitu realizoval především v kráse tónu.

Mráček nehraje a nepůsobí odtažitě, s hudbou nezápasí ani na pódiu nebojuje o přízeň publika. Tu v té chvíli prostě už má.

Než Mráček jako přídavek zahrál Kreislerovu virtuózní sólovou skladbu Recitativo a Scherzo-Caprice, chvíli hovořil. Na adresu Korngoldova koncertu, s odkazem na jeho zřetelnou neskrývanou krásu, stačil prohlásit, že "to se hraje samo". Publiku mezi řečí prozradil, že v orchestru – s houslemi – sedí nejen jeho manželka, ale také maminka.

Sólista, který před třemi roky vyhrál Kreislerovu soutěž ve Vídni, nejenže je teď zcela jasně jedním z nejlepších mezi mladými českými instrumentalisty, ale navíc z pódia šíří záviděníhodnou pohodu.

Šéfdirigent Ondrej Lenárd zarámoval Korngoldův Houslový koncert dvěma ryze orchestrálními kompozicemi. Památník Lidicím od Bohuslava Martinů, který večer otevřel, je intenzivním žalozpěvem, v němž by snad jen několikerý náhlý náraz emocí mohl být ještě mrazivější.

Orchestr hrál tento večer ve výborné formě, homogenně, pozorně, inspirovaně. Berliozova Fantastická symfonie měla díky tomu parametry vysokého standardu – v obrysech vyšla velkolepě romanticky, byly v ní silné emoce.

Je to skladba výstřední, na svou dobu geniální, zachycující utkvělou představu o vysněné ženě i proměny představ, okouzlení a láskyplnost i prudké city v duši odmítaného muže, přízračné obrazy sletu čarodějnic a popravy…

Z klasického hlediska skladba nevyrovnaná, hudba s programem, fantaskním příběhem, plná sugestivních obrazů a vyhrocených zvratů, ve formě se novátorsky přizpůsobující mimohudebnímu programu – právě pro všechny tyto znaky ovšem skladba nesmírně působivá a posluchačsky vděčná a oblíbená.

Ondrej Lenárd vystihl její opulentnost a velikášství, o něco méně možnou rafinovanost nebo vášnivost některých míst. Přistupuje k ní ne pouze jako k rozervanému blouznění, ale jako k velkolepě koncipované, strhující a jedinečné orchestrální partituře, v závěru ohromující.

Bylo to ale celkově silně inspirované provedení – a při vstupu do slibně koncipované sezony také dobře zvolená návnada.