Šaty značky Versace zdobené barevnými kameny z Jablonce měla na sobě na letošním vyhlášení Oscarů například modelka a herečka Paris Jacksonová nebo loni v létě herečka Cara Delevingneová na premiéře filmu Valerian. A letos v květnu se v dalším modelu od stejné značky na červeném koberci objevila modelka Irina Shayková, a to v Metropolitním muzeu na večírku Met Gala, který každoročně patří k nejprestižnějším společenským událostem v New Yorku.

Hlavní hostitelkou Met Gala je Anna Wintourová, legendární šéfredaktorka časopisu Vogue. Večírek má každý rok specifické téma, s nímž se návrháři i hosté musí nějak vyrovnat.

Letošní název zněl Nebeská těla: móda a katolická imaginace. Stejně znělo i zadání, které z Atelieru Versace mířilo do Jablonce.

"My pošleme základní představu a nápad, oni nám to vrátí s připomínkami. Hledáme barevnost i to, jak bude řešená konstrukce. Tak to lítá tam a zpátky jako tenisový míček. Rozhodně to není práce na jednu noc," říká Petr Svoboda, majitel firmy Ralton z Jablonce nad Nisou.

Šaty pro tyto příležitosti vznikají jen v jednom exempláři. A není vyloučeno, že je modelka či herečka budou mít na sobě pouze jednou. Ale na fotografiích vypadají působivě. Kolik stojí? "Konečnou cenu od Versaceho nevím. Ale naše konstrukce skleněných kamenů se stříbrem byla za čtvrt milionu," prozrazuje Svoboda.

jarvis_5b34c108498edabf881f5583.jpeg
Petr Svoboda navrhl zdobení šatů značky Versace. Oblékla se do nich například modelka a herečka Cara Delevingneová na premiéře filmu Valerian.
Foto: Profimedia

Práce pro Atelier Versace a další je tím, co sympatického usměvavého muže nejvíc baví. Firma se zhruba dvacítkou stálých zaměstnanců vyrábí také základní komponenty, tedy skleněné ručně mačkané kameny různých barev i tvarů. "Máme přes pět tisíc barev a přes 14 tisíc tvarů. V téhle škále to nikdo jiný na světě nedělá," upřesňuje. Ročně se v Raltonu vyrobí řádově miliony kusů.

První vydělané peníze

Cesta mezi nejznámější módní firmy jako Versace, Chanel, Dior, Louis Vuitton, Prada nebo Gaultier nebyla jednoduchá ani přímočará. Rodilý Jablonečák vystudoval sdělovací techniku na elektrotechnické průmyslovce v Praze.

Nechtělo se mu tam, radši by se stal lesníkem. Nebo dělal výtvarníka jako táta. Ale rodiče nakonec rozhodli jinak. Bylo to koncem 70. let, v době, kdy se na velké rozmáchlé plány do života moc nevěřilo. Spíš na něco praktického a jistého.

Tím se pro Petra Svobodu stala střední škola v Panské v Praze 1. "Je to silný zážitek, který mám dodnes před očima. Jsme na Jungmannově náměstí, stojíme na přechodu a táta mi říká, že dál už půjdu sám. Je mi patnáct a v ruce mám kufr. Táhne mě k zemi, protože žádná kolečka tehdy ještě nebyla. Táta mi říká, že půjdu rovně a pak zahnu doprava. A půjdu do Křemencové, kde byl internát."

Ještě dnes si dokáže vybavit tehdejší nervozitu i obavy. "No a když jsem šel druhý den do školy do Panské, tak jsem zabloudil. A přišel pozdě. Děcka se smála, hele, on je mimopražskej a asi bude trochu blbej," vzpomíná dnes s úsměvem.

Už na škole v sobě objevil chuť podnikat. Vydělávat peníze. "Od druhého ročníku jsem pracoval pro Siemens, který vyráběl obrazovky pro pražské metro. Překresloval jsem schémata, což se dělalo ručně, protože žádný xerox ještě nebyl. Platili padesát korun za hodinu, což byly tehdy velké peníze. A práce bylo tolik, že jsem později zaměstnal také tátu a pak i jeho kolegu. To byly moje první vydělané peníze."

"Blbej" nebyl, ale jedničkář taky ne. A jak říká, až s odstupem desítek let zjistil, že ono to není zas tak důležité. "Byl jsem nedávno na srazu třídy. A tam zjistíte, že ti nejchytřejší ze školy se neuplatnili nejlíp. A naopak. Já netvrdím, že by děti měly mít špatné známky. Ale dneska vím, že to tolik neznamená. A že když někdo ty špatné známky má, tak to znamená, že mu něco nejde, že řeší nějaké problémy, ale o to víc se pak musí životem protloukat."

Malá skleněná ještěrka

Od vysoké školy ho všichni odrazovali, tak se na ni ani nepřihlásil. Líbilo by se mu studovat FAMU. "Profesor Blahovec držel mou přihlášku v ruce, smál se a říkal: Co vy na téhle škole budete dělat?" Přihlášku zahodil a šel na dva roky na vojnu. "Dobré to bylo v tom, že jsem zjistil, že nesnáším autority. A že chci v životě dělat něco, kde o sobě a o své práci budu rozhodovat sám."

Což v 80. letech ještě nešlo. Nakonec po vojně vystudoval počítače na vysoké škole v Liberci. Praxi absolvoval v Československé televizi, ve zpravodajství, kterému se tehdy říkalo Televizní noviny. "To byla další poměrně krátká epizoda, která mě dost ovlivnila. Pochopil jsem, jak se tehdy v socialistickém Československu zachází s pravdou, a došlo mi, který břeh je správný."

Na průmyslovce v Jablonci pak krátce učil tělocvik a informatiku. "Když jsem tam první den přišel, tak jsem s hrůzou zjistil, že jsem na druhé straně katedry. A že si s tím nevím moc rády," říká. Takže nastoupil do jablonecké Bižuterie, tehdy státního podniku, na pozici programátora a analytika.

Z té doby je zdánlivě nevýznamná historka, kdy do Bižuterie přijel koncem 80. let jeden z amerických zákazníků s manželkou. "Jmenoval se Jerry Starman, původním jménem Jarda Šterman z Moravy. Udělal tu chybu, že přijel v půl čtvrté odpoledne. Jenže ve státním podniku se tehdy končilo už v půl třetí. Všichni byli pryč."

Tedy až na mladého Petra Svobodu. "Chtěl jsem si potrénovat angličtinu, tak jsem se nabídl, že je provedu. Všechno se jim líbilo, a zvlášť paní manželce jedna malá skleněná ještěrka. Chtěla si ji koupit, ale to nešlo. Státní podnik zboží cizincům prodávat nesměl. Tak jsem jí tu ještěrku dal jako dárek. Druhý den jsem tu ještěrku zaplatil, ale i tak z toho byl strašný průšvih."

Další podobný průšvih přišel za pár let. Mezitím se změnily poměry a začala privatizace. Petr Svoboda připravoval projekt reprezentativní prodejny, kde by návštěvníci i zákazníci mohli bižuterii nakupovat, ale před jejím otevřením se nepohodl s vedením. A dostal výpověď.

"Nedávno jsem potkal ve městě bývalého ředitele a ten mi říkal, že bych mu měl být vděčný. Že kdyby mě tehdy nevyhodil, tak nemám dneska fabriku. Asi má pravdu," říká Svoboda.

Jerry se vrací

Začátky nebyly jednoduché. Firmu založil v říjnu 1991. "Dali jsme do toho novomanželskou půjčku. Místo postele a kuchyně jsme nakoupili zařízení do firmy," říká. Původně začal podnikat se strojem používajícím práškové barvy, ale neměl dost zakázek. Tak vymyslel způsob, jak stroj použít k barvení skleněných korálků.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se