Když nestačí marže: Pojištění elektroniky láká na pocit bezpečí, který může být falešný

Jít si koupit auto s hotovostí na účtu není úplně příjemná zkušenost. Prodejcům vozů nejde ani tak o "střelení" auta, ale o provizi ze spotřebitelských úvěrů, které si zákazníci na nové auto "s velkou slevou" vezmou. Od prodejců aut se učí i prodejci telefonů, počítačů, televizí a další techniky. Vedle prodeje na úvěr proto nabízejí i pojištění proti krádeži nebo náhodnému poškození a krádeži a prodlužování záruky.

Pojištění je ze svého principu sázka na to, že se vám stane něco špatného. Pokud ano, "vyhrajete" pojistné plnění a rozbití mobilu nebo televize tolik nebolí. Když se pojištěnému zařízení nic nestane, pomůžete pojišťovně k zisku. Na tom není nic špatného. U elektroniky, která je náchylná k vypadnutí z ruky nebo jiné úhoně, je logicky lákavá.

Celý systém pojištění má ale jednu neměnnou konstantu – musí být pro pojišťovny ziskový. V praxi to znamená spoustu omezení, podmínek a pravidel, které cestu k náhradě škody komplikují. Prodejci elektroniky i pojišťovny mohou jejich existenci hájit tím, že všechna kritéria jsou jasně popsaná v pojistných podmínkách. Takové dokumenty čte málokdo, a tak jsme to udělali za vás. Moc pěkné čtení to není, a nepomáhá ani ujištění Alzy nebo Datartu, že v 80 až 90 procentech případů dostanou zákazníci od pojišťovny odškodnění. Samozřejmě menší, než byste čekali.