První varování přišlo před několika týdny, když Evropská komise upozornila vládu v Římě, že její představy o rozpočtu na příští rok jsou v rozporu s italskými závazky vůči ostatním členům Evropské unie a eurozóny. Za klíčový problém třetí největší ekonomiky eurozóny označila masivní státní zadlužení rovnající se 130 procentům hrubého národního produktu. Vítězové jarních voleb nyní chtějí, aby jim pomohli ti, kteří jim pomohli k moci, totiž voliči.

Jak k tomu koalice dvou protestně populistických stran, spíše pravicové Ligy, dříve Ligy severu, a spíše levicového Hnutí pěti hvězd, došla? Jednoduše tím, že dává přednost plnění svých předvolebních slibů, které se v účtech nedají vzájemně skloubit, protože ligisté z bohatšího severu chtěli škrty v daních podpořit podnikání, zatímco v katalogu hvězdářů zářil základní všeobecný příjem pro všechny. Větší investice státu mají povzbudit hospodářský růst a ten zase vyšší příjmy státu, který by potom mohl snižovat své zadlužení. Potíž je v tom, že tento nikoli nový nástroj se vždy neosvědčil a v případě Itálie, kde se odhady vývoje ekonomiky výrazně liší, je ta pravděpodobnost ještě nižší. V Římě vidí příští rok růst na úrovni 1,5 procenta HDP, zatímco v Bruselu jej odhadují na 1,2 a Mezinárodní měnový fond na rok 2020 předpovídá jedno procento s tím, že ve stejné době se rozpočtový deficit přehoupne přes tři procenta, což je hranice, kterou si členové eurozóny slíbili nepřekročit.

To, co vypadá jako hříčky s procenty, má pro zemi na jih od Alp zásadní význam. Od jara, kdy volby vyhráli protestní populisté se svými sliby, se zvyšuje rozdíl v úročení italských a německých vládních dluhopisů, což znamená, že vládě v Římě se obsluha jejího dluhu prodražuje. Proto vzkazuje do Bruselu, že trvá na návrhu rozpočtu, a vyzývá daňové poplatníky, aby nakupovali vládní dluhopisy. Nápad to není zcela beze smyslu, protože v minulosti občané držívali jejich velkou část. V minulých týdnech však bylo patrné, že Italové začínají hlasovat peněženkou, když si své úspory převádějí na účty švýcarských bank, což velice nepříjemně připomíná nálady Řeků v době, kdy jejich zemí otřásala finanční a hospodářská krize.

Když se k moci dostanou ti, kteří ji dosud neměli, čeká je zkouška odpovědností. Zažili to kdysi němečtí Zelení, když na podzim 1998 vstoupili do vlády a na jaře 1999 museli rozhodovat, zda podpoří útoky proti Miloševičovu režimu v Bělehradě, což stranu složenou z bývalých pacifistů a ochránců životního prostředí málem rozložilo. V italském případě si Liga a Hnutí pěti hvězd budou muset vybrat, zda se budou držet předvolebních slibů, anebo zda svým voličům přiznají, že právě splněním těchto slibů by jim možná více uškodily, a navíc ještě otřásly celou eurozónou.