Komentář Tomáše Sedláčka: Během běhu aneb Tanec, nikoli běh života

Co když život není běh, ale tanec? Tuto otázku kdysi položil britský filozof poloviny minulého století Alan Watts. A od té doby mi tato úvaha leží (tančí?) v hlavě. Odpověď je těžká a hodně na ní záleží. Běžet, či tančit životem?

Od začátku života máme představu, že náš život někam spěje, míří, že jsme v jakémsi polokryptickém závodě, který nikdo nevyhlásil, kde je potřeba někde − ideálně co nejrychleji − být. Z bodu A do bodu B. Z porodnice domů, naučit se necucat dudlík, rychle číst, psát, pak druhý stupeň a pak střední, maturita, vejška, zkoušky, práce, děti, povýšení… Je to život v neustálém předklonu, jako by člověk sice fyzicky byl někde, ale mentálně, psychologicky byl jinde, napřed před sebou. Jako by odpovědí na Boží jméno "já jsem ten, co jsem" bylo lidské "já nejsem ten, co jsem, jsem ten, který (ještě úplně) nejsem".

Ovšem, člověk se má přece v životě někam dostat, kamsi se vypracovat, něčeho dosáhnout. Člověk by měl přispět svou přidanou hodnotou k hrubému domácímu produktu, posouvat dál hranice možného a myslitelného ve svém oboru a tak dále. Jenže pokud u toho běží a netančí, bude běhat jen trasy jinými vyznačené. Koneckonců to kdysi krásně popsal Werich, v povídce o závodníkovi, který si spletl život se závodem − až si celý život nestihl všimnout ničeho jiného než asfaltu a prudkosti zatáček.

Během běhu

Co když skutečně lepším podobenstvím, vyjádřením "běhu života" není ani tak běh, ale tanec? Co když smyslem života není někam se dostat, ale tančit, dokud hraje hudba? Zdalipak by nebylo vhodnější vnímat život spíš jako tanec, občas šílený, než běh? Svůj běh člověk víceméně ovládá, přesně ví, kam běžet, kde je start a kde cíl a jak má být běh dlouhý. Ví, co se od něj čeká a že se cíl nebude během běhu měnit, tempo si určuje sám a ví, že platí jistá úměra: čím víc přidá, tím rychleji (tedy lépe a úspěšněji) běží.