Ústavní soud odmítl dvě stížnosti na opatření, která provázela vyhlášení nouzového stavu. První byla stížnost pirátského zastupitele za Prahu 4 Viktora Derky, který si stěžoval na to, že vláda omezila jednání zastupitelstev. Podle Ústavního soudu však podal návrh, k němuž nebyl jako fyzická osoba aktivně legitimován.

"Z důvodu krátkého trvání napadeného aktu (14 dní) a skutečnosti, že ve svém důsledku nijak zasedání zastupitelstva, jehož je navrhovatel členem, neovlivnilo, napadený akt nijak do práva navrhovatele na nerušený výkon funkce zasáhnout nemohl," podotkl navíc soud.

Druhou stížnost pak podal advokát David Záhumenský za klientku, která si stěžuje, že vláda nezákonně omezila pohyb osob.

Ta napadla jak vyhlášení nouzového stavu, tak několik provázejících opatření vlády a ministerstva zdravotnictví. Všechny její argumenty ale Ústavní soud odmítl.

Ústavní soud uvedl, že k projednání návrhu na zrušení nouzového stavu není příslušný. Vláda podle něj za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost.

"Vyhlášení nouzového stavu vládou je v nyní projednávané věci primárně aktem aplikace ústavního práva; představuje tak 'akt vládnutí', který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je 'přezkoumatelný' primárně demokraticky zvoleným nesoudním orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna," konstatoval Ústavní soud.

Současně ale uvedl, že by za určitých podmínek mohl vyhlášený nouzový stav přezkoumat. A to pokud by se na něj obrátila například politická menšina či pokud by součástí rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu byla konkrétní krizová opatření. "Ústavní soud by pak mohl posoudit, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené ústavněprávní účinky, a následně i rozhodnout o zákonnosti či ústavnosti navazujících realizačních aktů," konstatoval. Poukázal na to, že by nouzový stav mohl zrušit i v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Ústavní soud stejně tak odmítl zasáhnout proti omezujícím opatřením, vydaným vládou a následně ministerstvem zdravotnictví. Žena podle něj například nedoložila, že by v případě zákazu volného pohybu osob bylo zasaženo do jejích konkrétních práv. Proti takovému rozhodnutí tak může podat stížnost jen například skupina poslanců či senátorů.

Ústavní soud poukázal navíc na to, že další omezující opatření, která vydalo ministerstvo zdravotnictví, jsou opatření obecné povahy, která přezkoumávají správní soudy. A jak podotkl, tak to již učinily. Městský soud v Praze totiž několik opatření ministerstva zdravotnictví minulý týden zrušil.

Podle advokáta Záhumenského se Ústavní soud zamítnutím stížnosti zachoval zbaběle. Naznačil přitom, že podá stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Na Ústavní soud dorazilo celkem jedenáct stížností, týkajících se vyhlášení nouzového stavu a souvisejících opatření. Jedna z nich byla stažena, soud tak bude muset rozhodnout ještě o osmi.

Další stížnosti leží na správním úseku Městského soudu v Praze.

Vláda vyhlásila nouzový stav 12. března a poté uzavřela některé provozovny či omezila volný pohyb osob. Zhruba po deseti dnech pak vydávání omezujících opatření delegovala na ministerstvo zdravotnictví. Městský soud v Praze minulý čtvrtek ale řekl, že nezákonně.

Podle senátu, vedeného soudcem Štěpánem Výborným, šlo o tak závažná rozhodnutí, že je mohla vydat pouze vláda, a ne pouze ministerstvo. Vláda soud poslechla a omezující rozhodnutí vydala vzápětí znovu sama podle zákona o krizovém řízení.

Sedm disentujících

Verdikt Ústavního soudu přitom nebyl jednohlasný. Neobvykle vysoký počet soudců – sedm – napsal disentní stanovisko. A ta jsou dokonce dvakrát tak dlouhá jako rozhodnutí pléna. Část z nich sice jen doplňuje odůvodnění a proti zamítavému verdiktu neprotestuje, tři jsou ale přesvědčeni, že se plénum mělo více zabývat mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví a jejich ústavností. A soudkyně Milada Tomková je dokonce přesvědčena, že měl Ústavní soud přezkoumat vyhlášení nouzového stavu a nenechat to alibisticky na sněmovně. "Za Ústavní soud mohu vzkázat, že zřekl-li se svých pravomocí a rezignoval na možnost přezkumu vyhlášení nouzového stavu, pak se právě úspěšně imunizoval," uvedla.

Soudce Jan Filip je zase přesvědčen, že návrh Záhumenského měl takové vady, že měl být odmítnut bez většího vysvětlování.

Pokud se soudce zpravodaj Jaromír Jirsa do důkladnějšího odůvodnění pustil, měl v něm podle Filipa zdůraznit chaotičnost rozhodování vlády a nedostatečné informování o přijatých opatřeních.

Trojice Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček a David Uhlíř potom uvedla, že se Ústavní soud neměl spokojit s tím, že ministerstvo zdravotnictví většinu vlastních opatření samo zrušilo a ta zbývající pak zrušil Městský soud v Praze. Plénum podle nich nezohlednilo jejich specifičnost, spočívající v životnosti, nepřekračující zpravidla jen několik málo dnů.

"Ústavní soud tak vytvořil pro každého budoucího navrhovatele procesní 'past' spočívající v tom, že věcný přezkum těchto opatření bude prakticky vždy vyloučen již jen proto, že napadená opatření budou v rychlém sledu nahrazována opatřeními jinými," konstatují ve svém disentním stanovisku. Tím, že by se k tomu Ústavní soud vyjádřil, mohl jasně říct, zda tato úprava je v souladu s ústavou.

Trojice souhlasí s tím, že opatření obecné povahy – právě mezi ně zmíněná rozhodnutí ministerstva zdravotnictví patří – jsou přezkoumatelná ve správním soudnictví. A bez tohoto kroku není ústavní stížnost přípustná. "To však neplatí, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele," poukazují disentující soudci.

Sami jsou přitom přesvědčeni, že zejména omezení volného pohybu osob ministerstvem zdravotnictví už meze ústavnosti mohlo přesáhnout.

"Krizový zákon totiž svěřuje oprávnění omezit svobodu pohybu vládě, přičemž tak činí výslovně v § 5 písm. c) krizového zákona. Naopak v zákoně o ochraně veřejného zdraví zákonodárce tuto pravomoc pro Ministerstvo zdravotnictví neuvádí," poukazují.

Mimochodem: něco podobného již v minulosti Ústavní soud udělal, když ministerstvo financí v roce 2002 několikrát změnilo vyhlášku regulující nájemné. Naposledy dva dny předtím, než o ní měl rozhodovat Ústavní soud.

Doufalo, že očekávané zrušení regulace nájemného zmaří přejmenováním vyhlášky na výměr. Ústavní soud ale tuto kličku odmítl a i nové opatření zrušil, byť přímo na něj ústavní stížnost nebyla podána.