Život počítačů není jednoduchý. Co začne jako super top model se během poměrně krátké doby stane modelem standardním, poté výběhovým a nakonec skončí na skládce. Jakkoliv je tento koloběh přirozený, začasté je příčinou toho, že v poměrně nedávné historii elektronických počítačů zejí velké díry. To si již před mnoha lety uvědomil Paul Allen, jeden ze zakladatelů společnosti Microsoft, a začal starší počítače sbírat.

Z jeho sbírky se postupně stalo muzeum. Přesněji řečeno skvělé muzeum Living Computers: museum + labs v Seattlu ve státě Washington, USA.

Muzeum se nachází v průmyslové čtvrti Seattle, kousek od přístavu a nákladního nádraží a prakticky přes ulici od centrály Starbucks. Muzeum je také pouhých 20 minut jízdy autem od centrály Microsoftu v Redmondu, což je předměstí Seattlu. Samotné muzeum sídlí v nenápadné budově, která byla dřív nejspíš skladištěm. Uvnitř se ale dějí opravdové zázraky.

Související

Muzeum samotné má tři hlavní části. Přízemí je věnováno především současným technologiím a dětem. Jim srozumitelnou formou zde kurátoři přibližují témata jako virtuální realita nebo samořídicí auta. V patře se pak nachází několik desítek počítačů všeho druhu od Altair 8800 po Pentium. Jsou volně přístupné a kdokoliv si je může vyzkoušet. Třetí částí je pak datacentrum, nebo spíše postaru "výpočetní středisko", s několika sálovými počítači, které jsou také přístupné veřejnosti - některé i vzdáleně přes internet.

Osmibitové legendy

Na LCM+L se mi nejvíce líbí, že zde počítače skutečně žijí, jak naznačuje název instituce. Mrtvých exponátů za sklem zde najdete skutečně jenom minimum. Naprostá většina počítačů je zapnutá a přivítá vás blikajícím kurzorem a vedle položeným originálním návodem. To je docela povedené navození situace, do které se ve své době dostal novopečený šťastný majitel nového počítače. Zároveň je to pravé požehnání pro každého, kdo má základní znalosti nebo dostatek trpělivosti. Návštěvníci shora uvedenými charakteristikami neoplývající pak nejspíše dají přednost počítačům, na kterých běží dobové videohry.

Muzeum návštěvníkům ukazuje především americké osmibity ze sedmdesátých až osmdesátých let, které u nás nejsou příliš známé. Počínaje počítačem Altair 8800 s procesorem Intel 8080, který jako nejlevnější počítač své doby prodávaný ve formě stavebnice zažehl domácí počítačovou revoluci. Přes TRS-80, tradiční počítač s procesorem Z80, kterého se prodalo přes sto tisíc kusů. A nechybí tu ani třeba počítač Apple Macintosh (původní, z roku 1984) s procesorem Motorola 68000.

Mimochodem, sluší se poznamenat, že všechny tři uvedené procesory (druhdy nesmiřitelní rivalové) jsou nesmrtelné a do dnešního dne se stále používají i v nových konstrukcích, neboť jde o stabilní, osvědčenou platformu, která pro řadu aplikací výkonově zcela postačuje.

Sálové počítače a počátky internetu

Z mého pohledu nejzajímavější jsou ovšem počítače ještě o něco starší. Living Computer Museum nabízí třeba unikátní možnost si pomocí dálnopisového terminálu zahrát šachy s legendárním počítačem PDP-8 od Digital Equipment Corporation (DEC). Byl to první komerčně úspěšný mikropočítač, kterého se při ceně těsně pod dvacet tisíc dolarů (to mimochodem při dnešní kupní síle odpovídá cca 150 tisícům dolarů nebo zhruba třem milionům korun) prodalo více než 50 tisíc kusů.

Samozřejmě slovo "mikropočítač" je nutné vykládat v kontextu roku 1965, kdy byl PDP-8 poprvé představen: typickou sestavu tvoří několik skříní o velikosti dobře vzrostlé ledničky, které spolu s periferiemi zaberou celou místnost. Nicméně rozhodně to ve své době byl pokrok proti počítačům, jimž bylo vhodnější postavit spíše vlastní budovu s dedikovaným výkonným chlazením. PDP-8 je zajímavý také tím, že používá v dnešní době exotickou dvanáctibitovou architekturu.

V samostatném klimatizovaném výpočetním středisku najdete pak i jeho následovníka, PDP-10 (pro změnu šestatřicetibitový). Tento počítač byl ve své době jedním z nejrozšířenějších sdílených počítačů ve firmách a školách, kde se k němu uživatelé připojovali pomocí terminálů, lokálních nebo vzdáleně přes telefonní síť a modem. PDP-10 je významný také tím, že byl jedním z modelů typických v počátcích sítě ARPANET, z níž se postupem času vyvinul dnešní internet.

PDP-10 je také nejstarší počítač v LCM+L, který si můžete vyzkoušet nejenom při osobní návštěvě, ale i na dálku. Muzeum nabízí zájemcům možnost vyzkoušet si počítače se systémy TOPS-10 a TOPS-20 (DEC PDP-10 a XKL TOAD-2), klasickým Unixem, BSD nebo OpenVMS přes internet.  Stačí si požádat o přístupové údaje a můžete k vybranému systému přistupovat na dálku přes internet.

Kam chodí hodné počítače v důchodu

Muzeum spoléhá především na soukromé dárce a dobrovolníky. Jako většina muzeí i LCM+L z prostorových důvodů vystavuje pouze malé množství svých sbírek a většina jich je jenom v depozitářích. Kromě počítačů a náhradních dílů schraňuje (a digitalizuje) i dokumentaci a příslušná paměťová média. Snaží se zachovat i maximum dostupného softwaru.

Exponáty se do muzea dostávají různými cestami. Někdo daruje svůj starý počítač, desítky let uložený v komoře. Jiné dary přicházejí od institucí a univerzit. Pravda, ne vždy v nejlepším stavu. Příkladem budiž CDC 6500: zástupce první generace superpočítačů od dnes již zapomenuté Control Data Corporation. Do LCM+L přišlo kompletních dvanáct skříní, ovšem s uřezanými propojovacími kabely. Restaurátoři sedm týdnů vytvářeli více než deset tisíc spojů.

O řadu počítačů však bylo pečováno lépe. Legendou v muzeu je univerzitní profesor, který se zasadil o věnování jiného starého počítače s kompletní dokumentací, pomohl jej oživit a pravidelně jej chodí do muzea navštěvovat a kontrolovat, jestli se tam o něj dobře starají.

#

Pokud budete mít cestu na americký severozápad, rozhodně Living Computers: museum + labs navštivte. Já tam chodím pravidelně a vždy si tam najdu zábavu na několik hodin.

Living Computers: museum + labs
2245 1st Ave S, Seattle, WA 98134
Otevřeno st-ne, 10-17 hodin
Vstupné $ 16

www.livingcomputers.org